číslo 2 / 2007

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

Novoroční poděkování exilu a madonám

Mám ráda ten čas po Vánocích, kdy se vše vrací do předsvátečních kolejí všedního dne. V klidu si sednu a do nepopsaného diáře si zaznamenávám údaje a poznámky, které se mi budou hodit i v novém roce. Tehdy se také probírám došlými novoročními pozdravy a gratulacemi. Některé z nich si schovávám i celá léta. Mezi těmi letitými lístky jsou nejpočetnější pohlednice, na kterých jsou vyobrazeny české gotické a barokní madony. V letech normalizace mi je posílali známí, žijící v exilu. Kupovali je od jiných vyhnanců, kteří pak za získané peníze financovali exilovou literaturu.

Iniciátorem této aktivity byl dnes více než osmdesátiletý profesor Karel Hrubý z Basileje, sociální demokrat „jako řemen“. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ovšem v padesátých letech byl podobně jako mnoho dalších odsouzen k deseti letům vězení. Po propuštění pracoval jako dělník, až do roku 1968, kdy odešel do exilu. Ve švýcarské Basileji působil jako sociolog a spolu s dalšími kolegy a spolupracovníky připravoval vynikající exilový čtvrtletník Proměny.

Také na finacování časopisu jim tehdy „pomáhala“ shánět peníze Panenka Maria. Pohlednice s madonou kolovaly mezi Čechy a Slováky v zahraničí i ve vlasti a udržovaly mimo jiné povědomí o naší sounáležitosti.

Zanedlouho si připomeneme třicet let od vzniku prohlášení Charta 77, které upozornilo i československý exil, že lidé, kteří zůstali doma, nejsou apolitičtí a nehodlají mlčky snášet vše, co se zde stalo. O Chartě 77 se v nejbližších dnech bude jistě hodně psát, vysílat a mluvit. Ale obávám se, že nikdo z nás, kteří jsme léta komunistického bezčasí prožili ve spoutané zemi, dosud nepoděkoval těm mnoha anonymním Čechům a Slovákům ve vyhnanství, kteří ty pohlednice kupovali a přispívali tak k udržení naší kultury.

Domnívám se, že na poděkování je nejvyšší čas, protože mnozí z těchto lidí již neodcházejí do exilu, ale mnohem dál, na věčnost. A pak jim už asi nepoděkujeme, protože „co jsi živému nedal, mrtvému nevynahradíš“. Příběh o tom, jak nám Panna Maria pomáhala shánět peníze na literaturu, šiřte, prosím, dál a dál. Mezi Čechy a Slováky totiž nikdy nebyli jen lidé vychytralí, ale také mnoho statečných a obětavých osobností. Jejich příběhy bychom měli předávat dalším generacím: pro inspiraci, pro poučení, pro to, abychom nezapomněli. Nový rok je k tomu tím nejvhodnějším časem.