číslo 1 / 2007 |
|
Tak jak je tomu u všech jeho děl, obrací se Milan Kundera svým románem Nesnesitelná lehkost bytí (Atlantis, Brno 2006), napsaným před více než dvaceti lety, k intelektuálnímu čtenáři, jenž chápe román jako výzvu k mnohavrstevnému přemítání. Demonstruje to názorně již stavba románu, kde fragmentarizovaný příběh živoří ve stínu hustého pletiva utkaného z autorových reflexí. Nejednou mají abstraktní ráz a mnohdy dalece přesahují horizonty toho, co se týká dramatického osudu ústřední dvojice. A dále, Kundera klade zvláštní důraz na fiktivnost svého díla, zpřítomňuje v něm sám proces psaní a sebe jakožto myslitele. V případě dvojice protagonistů románu je efekt zaručen - stěží by někoho napadlo považovat je za něco jiného než za čiré konstrukty, jejichž prostřednictvím autor mimo jiné variuje především své utkvělé téma odlišnosti mezi mužským a ženským chápáním lásky. Stejně tak i všichni další, kdo se vedle Tomáše a Terezy v románu objevují, slouží zde jako postavy-teze, jež mají modelově předvést postoje lidí ke skutečnosti, ve které je jim dáno žít. Na rozdíl od prezentace hrdinů postupuje Kundera při zpřítomňování dobové reality daleko konkrétněji. Na četných situacích z posrpnového Československa naléhavě, tedy prostřednictvím bohaté škály sugestivních podrobností, evokuje „nesnesitelnou těžkost bytí“ v duchovně zdevastované východní Evropě a proti této „tíži“ staví „nesnesitelnou lehkost bytí“ v Evropě západní. Jsou to nejsilnější místa knihy, nejen proto, že pro potřebu lidské paměti uchovávají výmluvný obraz naší poznamenané minulosti, ale stejně tak proto, že dnes už i českou společnost varují před prázdnotou mnohých pseudoidejí a také gest a činů, soukromých i veřejných, jaké se rodí ze svobody. Jeho imponující analýza rozdílů mezi Východem a Západem, tj. mezi totalitou a demokracií, má rozhodně nadčasovou a univerzální platnost. Autor k ní rovněž dosahuje svými důmyslnými poukazy na zhoubné myšlenkové stereotypy, jaké bují a se zlověstnou nenápadností se šíří na obou stranách pomyslné hranice.
Vše nasvědčuje tomu, že k téže vizi dospěl také hrdina románu Tomáš, jehož kritický rozum ho nemilosrdně zbavil veškerých iluzí a připravil navždy o možnost nechat se ukonejšit nějakou nadějí. Náhodná a absurdní smrt, jakou Kundera ukončí bludnou odyseu obou manželů, vybízí čtenáře k vícero výkladům. Avšak v případě Tomáše je zřejmě nejlogičtější ten, jenž v jeho fyzické smrti nalézá jen důsledek smrti duševní, která nastala už dávno předtím. ZDENA ŠKAPOVÁ |