Pábící metrosexuál a guberniální (j)elita
Nikolaj
Vasiljevič Gogol byl po premiéře svého Revizora roku 1836 zklamán hereckým
ztvárněním titulní role a svou představu, jak by se měla hrát, konkretizoval
takto: „Chlestakov vůbec nikoho neklame, (…) zapomíná, že lže, a sám už
skoro věří tomu, co říká, (…) lže s citem, v jeho očích se zračí rozkoš,
kterou mu lež působí, Jsou to vůbec nejlepší a nejpoetičtější okamžiky jeho
života - je to téměř něco jako básnická inspirace.“ Sáša Rašilov coby
Chlestakov v nejnovější inscenaci činohry Národního divadla naplňuje
dramatikovu představu takřka beze zbytku. Při prvním výstupu se sluhou
Osipem sledujeme ještě hladem a předchozími prohrami roztřeseného floutka.
Když ale tento křehký metrosexuál pochopí, že činovníci z okresního městečka
ho považují za nedostižnou veličinu, začne sám sebe vidět jejich očima. Do
fádní každodennosti - evokované scénou Davida Marka ošuntělými komunálními
prostorami s nábytkem a atributy normalizační éry - vnáší bulvární šarm,
korupčníkům umožní, aby své hříchy vykoupili penězi, jež mu obětují, dodává
lesk jejich nicotě, je jejich spasitelem a dokonce i po vodách chodí…
V interpretaci režiséra Michala Dočekala proměňují falešného hráče ve
Světlonoše ti postsocialističtí vašnostové sami. Se svými nivelizovanými
měřítky a bez smyslu pro hodnoty mohou vytvořit VIP z každé nuly. Stačí jen,
když Bobčinskij a Dobčinskij (výborně sehraní Vladimír Javorský a Jan Hájek)
s paparazziovskou mrštností rozšíří fámu. Blesk poznání a Aha se jim pak
v mozcích již rozžehnou samy. Nejdříve Hejtmanovi, který to guberniální
panoptikum vede. V podání Miroslava Donutila je to obratně, prakticky a
rázně si počínající místní politik s ambicemi stát se „předsedou
parlamentu“. Nemá vzlet Chlestakova, jeho živlem je realita. Tento protiklad
je přítomen i v herectví: expresivně rozevlátá stylizace Rašilova kontra
„civilně seriálová“ stylizace Donutilova. Nadneseněji - téměř jako
karikatury - jsou pak ztvárněny další figury. Nejzdařileji snad toporný
školní inspektor Františka Němce, introvertně hloubavý soudce Jana Hartla a
eroticky rozdychtěná hejtmanova dceruška Magdaleny Borové. Z této škály
různorodých ale vzájemně souznících stylizací při premiéře poněkud vybočoval
přímočarý realismus Jany Bouškové v roli hejtmanky. Gogolův živý a plastický
jazyk dobře vystihuje překlad Zdeňka Mahlera. Aktuální zaměření inscenace
pak podtrhuje proměna scény od třetího dějství, kdy se příběh z vybydleného
eráru přesouvá do hejtmanova zbohatlického sídla s bazénem a saunou a kdy
nedoléhavé či plandající oblečky vystřídají dobře padnoucí smokingy.
Inscenací prosvítá hravost zabarvená ironií. Projevuje se i v maličkostech -
třeba obsazením nemluvného Dr. Hübnera mimem Borisem Hybnerem.
Tvůrci inscenace nastavili zrcadlo soudobé trapné pokleslosti, v níž jde ale
stejně jako před 170 lety o peníze a posty.
BRONISLAV PRAŽAN
Foto Dan Materna |