číslo 1 / 2007

Televizní glosář

...Jana Svačiny

Dědictví velkého klauna

Zábava pro masy musí být co nejjednodušší, nejhloupější a nejpokleslejší. Optimálně přitom osciluje kdesi mezi kýčem a vulgaritou. Po ničem jiném milionové publikum netouží, nic jiného by nepřijalo. Poučen někdejším dlouholetým teoretickým a praktickým školením doktora Vladimíra Železného a ubit argumenty drtivého úspěchu Troškových Kameňáků či produkce přízračného dua Eva a Vašek, člověk by málem uvěřil. Realita je však přece jen optimističtější. Občas i na televizní obrazovce.

Asi jen těžko bychom hledali žánr, kde se zlaté pravidlo podbízivosti uplatňuje s podobnou tradicí a důsledností, jako v televizních estrádách. Právě ony léta utvrzují a prohlubují dojem, že „lidový humor“ je cosi mimo estetické kategorie. Cosi, co funguje na prostém principu pavlovovských podmíněných reflexů slinících diváckých mas, kdy funkci zvonku spolehlivě plní dvojsmysly a sprostá slova. Podobně jako v řadě jiných případů, ani tato protrpěná zkušenost neplatí bez výjimky. I v estrádním úhoru platí, že omezením není samotný žánr, ale konkrétní míra talentu, smyslu pro humor, a v neposlední řadě vkusu a profesionality. To jsou charakteristické vlastnosti, jimiž se velcí komici odlišují od zástupů roztlemených bavičů.

Jednoho z hrstky vyvolených klasiků kvalitního televizního humoru nedávno připomněla Česká televize reprízou střihové inventury estrádních scének Felixe Holzmanna. Tři čtvrteční večery (Odkud já vás znám, Tak mi tedy řekněte a Řekněte mi, kdo to je) nebyly jen velkým sólem nezapomenutelného klauna. Především zůstávají nadčasovým důkazem, že lidovost nemusí nutně být synonymem úpadku, pokleslosti a podbízení se nižším pudům diváckých davů. Ani v televizi.

Způsob, jakým dokázal Felix Holzmann královsky bavit své publikum napříč veškerého pomyslného i reálného sociálního a intelektuálního spektra, nemá dodnes obdoby.

Foto archiv