číslo 14

vyšlo 27. 3. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Michal Prokop: "Zase žiju..."

Psal se konec osmdesátých let a zpěvák Michal Prokop právě deskou Snad nám naše děti prominou uzavřel výjimečný albový triptych, jehož úvodní titul Kolej Yesterday se zařadil mezi nejlepší domácí nahrávky tzv. populární hudby vůbec a následující - Nic ve zlým, nic v dobrým - kvalitativně příliš nezaostával. Prokop byl tehdy na vrcholu: jeho desky se prodávaly, koncerty vyprodávaly, kapela Framus 5 měla v oblasti "rocku pro dospělé" konkurenci snad jen v Etc... Vladimíra Mišíka. Přičtěme víceméně stálý autorský tým, čítající Petra Skoumala, Jana Hrubého, ale především Pavla Šruta, jehož texty měly básnickou kvalitu i generační přesah.

Ostrý střih: po listopadu 1989 vyměňuje Prokop k nevůli mnohých kariéru hudební za politickou. Poslancuje, náměstkuje ministru kultury, předsedá Radě Českého rozhlasu a v médiích se objevuje jen jako moderátor vlastních talk show. Přesto se k hudbě zcela zády neobrací - s partou spřízněných duší natáčí pět písní pro album Černý ovce, sporadicky koncertuje, vydává "live" desku i výběr starých hitů. Zkraje tohoto roku už jsou nikdy nedovřená vrátka opět dokořán: Michal Prokop připravil po sedmnácti letech nové studiové CD Poprvé naposledy (vyd. Sony BMG).

Zpěvák se sice v rozhovorech brání frázím o comebacku, čímž zřejmě naznačuje, že ani po šedesátce se nechystá vzdát veřejného života a vyměnit sako a kravatu za odřenou rockerskou vestu. Návrat ke zpívání jako k profesi však v jeho případě ani není nutný; drtivá většina jeho příznivců na koncert pětkrát do roka nepřijde, pětkrát do roka si ale určitě pustí jeho poslední album. Protože se Prokopovi zkrátka povedlo. Ba co víc, Poprvé naposledy je po Koleji Yesterday zřejmě jeho druhou nejlepší deskou. Řeklo by se: není divu, vždyť tvůrčí a muzikantský tým z jeho nejlepších časů takřka nedoznal změn. V doprovodné kapele měl dost prostoru houslista Jan Hrubý i služebně nejstarší člen Framusu, kytarista Luboš Andršt, velkou část alba složil Petr Skoumal, výhradním autorem textů je Pavel Šrut. Kdo z českých zpěváků má "v zádech" takové osobnosti!

Prokop zkrátka navázal na to nejlepší, co natočil po svém zpěváckém znovuzrození v osmdesátých letech, navíc přidal nadhled a stylovou rozmanitost. Vedle typicky skoumalovských, zádumčivých melodií, jež si vždy tak rozuměly se Šrutovou melancholií (Popěvek, Zloději času) a v nichž je zpěvák nejjistější, je tu i syrový bluesrockový "otvírák" 64, břeskné Vedro nad Prahou s dechovou sekcí jak od Trabandu, případně náladu bigbandu evokující Leteckej inženýr. Vše drží pohromadě nejen díky technicky dokonalému, výrazem nehýřícímu, leč jaksi samozřejmě přesvědčivému Prokopovi, ale také přičiněním Šrutova rukopisu, který přes jazykovou brilantnost a množství nápaditých obratů, citací a narážek zpěvákovi padne jak ulitý.

Poslední ze Šrutových textů, v působivém bukletu alba Karlem Halounem a Luďkem Kubíkem graficky vyvedených jako řádná básnická sbírka s obálkou i tiráží, končí slovy "a zase žiju...". Lze je chápat jako vzkaz těm, kteří stále ještě poslouchají dobrou hudbu. Ano, zpěvák Michal Prokop po letech úředničení ožil. To je velmi dobrá zpráva.

MILAN ŠEFL
 

Živoucí příběhy a tajemství rodu Forsytů

John Galsworthy (1867-1933) vystudoval práva v  Harrow a Oxfordu a kdo ví, zda by vůči vyšší střední třídě, do níž náležel, získal onen kritický a lehce ironický nadhled, jenž dominuje jeho nejslavnějšímu dílu - Sáze rodu Forsytů, kdyby se býval nezamiloval do manželky vlastního bratrance. Tato láska ho přivedla do konfliktu s  příbuzenstvem i celou společností a připravila mu strádání, které zostřilo jeho etickou vnímavost a podnítilo tvořivost. Střet společenských vazeb a norem s individuálními spontánními city a touhami - to také nejspíš bude ono žhavé jádro, pro které je dodnes příběh Ságy živý. První ze tří jejích knih vyšla v  roce 1906, poslední o patnáct let později. Sám příběh se rozprostírá od roku 1886 do 20. let 20. století a jeho reálie již dávno pohřbil čas. Společnost, její podoba, morálka i zvyky jsou zcela jiné. Co však trvá a bude trvat, je protiklad mezi silami, jež vetkávají jedince do neosobních struktur společnosti, a těmi, které ho z nich osvobozují a vytvářejí vazby osobní. Třeba protiklad pout zákonů a vlastnictví a pout lásky a krásy. Galsworthy byl mistr v  tom, jak uměl tyto rozporné síly předvádět v "akci" a zároveň usilovat o jejich harmonizaci. Svou Ságou se dotkl něčeho, co se v nepatrných obměnách opakuje v  nejrůznějších časech i společnostech, a co tedy tak či onak potkává každého z nás. A zřejmě právě proto je příběh Forsytů (na rozdíl od většiny jiných "románů-řek", na něž byla první třetina minulého století nesmírně plodná) znovu a znovu transformován do nejrůznějších médií.

S   rozhlasovou podobu Ságy rodu Forsytů se posluchači ČRo mohli seznámit v  roce 1999, kdy ji podle scénáře Františka Pavlíčka natočil režisér Ivan Chrz jako dvanáctidílnou drama-tizaci. Podílela se na ní plejáda skvělých herců. Namátkou jmenujme třeba Lubomíra Lipského, Bořivoje Navrátila, Jana Hartla, Blanku Bohdanovou, Vladimíra Ráže, Jiřího Plachého, Stellu Zázvorkovou. Nejvýrazněji se ovšem do srdcí posluchačů zapsali - alespoň dle výsledků posluchačské soutěžní ankety o nejlepšího rozhlasové herce onoho roku - tři interpreti: Viktor Preiss jako vypravěč, Daniela Kolářová coby představitelka Ireny a František Němec v  roli Irenina prvního muže Soamese Forsyta. Dva poslední jmenovaní v tehdejším ročníku ankety Neviditelný herec zvítězili a Viktor Preiss se v  ní umístil jako druhý. Když jsem tenkrát v  rozhovoru pro Týdeník Rozhlas Františka Němce požádal, aby prozradil, jak se mu podařilo pro nepříliš sympatického Soamese získat posluchače, odpověděl: "To prozradit nemůžu, protože to nevím. Nejspíš bychom museli zkoumat postavu samu, abychom zjistili, proč si našla odezvu. Asi nebude tak úplně záporná, asi je složitější. Možná má nějakou svou životní pravdu a tím, že si za ní stojí, budí respekt a zájem. V herecké tvorbě se nedá vše určit a pojmenovat." Charakter muže, ke kterému Irena cítí odpor, ale který přesto probouzí sympatie a v němž se smysl pro vlastnictví neustále sváří se smyslem pro krásu, není jediným tajemstvím, jež příběh členů rozvětvené rodiny Forsytů svým čtenářům a posluchačům nabízí. Četné otázky probouzejí i povahy a vztahy dalších postav; a snad ještě zajímavější než sledovat zákruty příběhů, jež se mezi nimi odvíjejí, je nořit se do sváru jejich vnitřních protikladů. Vždyť právě z nich dramatičnost příběhů pramení, ony jsou tím, co uvádí děj do pohybu a co postavy oživuje tak, že se pro nás stávají pomyslnými protějšky. Ocitnout se jim takřka nadosah, ponořit se do příběhu, až zapomenete na čas a svět okolo, umožňuje nyní to, že všech dvanáct dílů rozhlasové Ságy rodu Forsytů (oceněné v připomenutém ročníku ankety Neviditelný herec jako nejlepší rozhlasová hra roku) vydal Radioservis na 6 kompaktních discích. Celková délka záznamu je 6 hodin 36 minut. Věřte, že pohroužit se - byť s  přestávkami - na takovou dobu do spleti hlasů a nechat se jimi unášet k    výše naznačeným tajemstvím, je zážitek nesrovnatelný s  tím, když jednotlivé díly příběhu posloucháte izolovaně s  prodlevami dnů či týdnů. Uhranutí krásou již není tím, o čem se dozvídáte, ale to, co prožíváte.

BRONISLAV PRAŽAN