Protože maďarské a polské filmy v našich kinech můžeme spatřit zřídkakdy, je nutno ocenit každou příležitost, která takové seznámení i mimo "hrací profil" nabídne. Jednou z akcí je přehlídka současné filmové tvorby ve střední Evropě, zahrnující země visegradské skupiny - vedle Maďarska a Polska dále přistupují též Česko a Slovensko. Maďarské kulturní středisko v Praze nabídlo v polovině října své prostory k projekcím i cenným setkáním s tvůrci.

Program se převážně soustředil na maďarskou kinematografii. Mělo to svůj důvod: domácí tvorba je veskrze známa z kin, na Slovensku vznikají hrané filmy jen ojediněle a z Polska bohužel dorazilo jen několik druhořadých televizních filmů na videokazetách. Proto se v následných řádcích soustředím na maďarskou tvorbu. Byla zastoupena díla žijících klasiků (Károly Makk, Miklós Jancsó) i tvorba nejmladší generace. U našich jihovýchodních sousedů sice ročně vzniká kolem dvou desítek titulů, avšak výsledky jsou rozpačité. V nejlepším případě byly snímky sice spolehlivě, ale konvenčně vystavěny i pojednány, takže nepobouřily, v horším vznikly snobské, do sebe zahleděné experimenty či nezávazné hříčky.

Podle prozatimních zpráv by Česká televize měla uvést tři díla zařazená v programu - vedle polského přírodopisného dokumentu Zobákem a pařátem by to mělo být Makkovo staromilsky vyprávěné drama Týden v Pešti a Budíně o tom, jak se ve stáří se jen obtížně překonávají chyby napáchané v minulosti, a Szilágyiho sice ušlechtilé, avšak výrazově sterilní Rózsovy písně, tklivý válečný příběh o skupině Židů skrývajících se v době nacistického řádění ve vile slavného operního pěvce.

Z ostatní nabídky bych rád upozornil na nejnovější projekt nestárnoucího bouřliváka Miklóse Jancsóa Vstávej, kámo, nespi. Režisér zde předkládá provokativní koláž, do níž dokonce sám vstupuje, aby se zamyslel nad střídáním různých represivních režimů. Fantasmagorická výpověď, jejíž dva protagonisté se označují za "válečné zajatce ve vlastní zemi", přivádí pospolu a navíc do současných reálií jednotlivé aktéry tragického dějinného konfliktu - masakrované Židy s výraznou žlutou hvězdou, vojáky ve všech možných uniformách a dokonce dávného uherského husara z revoluce 1848...

Z dalších filmů bych rád upozornil na povídkový Autobus, režírovaný především debutujícími autory. Jednu z epizod natočil György Pálfi, tvůrce u nás nedávno uvedené bezeslovné hříčky Škyt. Zpracovává v ní velice svérázně supermanské téma, opět nadán úžasnou představivostí - třeba ve scénách, kdy autobusy značky Ikarus vzlétávají opatřeny mohutnými křídly stejně jako stejnojmenný hrdina antických bájí. Jednotlivé příběhy v tomto filmu zastoupené jsou tematicky i stylově rozličné, jediným jednotícím prvkem je právě autobus, v němž se často protínají osudy jednotlivých postav. A leckdy přichystají překvapení až šokující: třeba havárie s mnoha hrůzostrašně zraněnými je pojata jako opera - hrdinové vstávají z lůžek a operačních stolů, aby zapěli své úvahy o lidském údělu i smrti.

Zbývá ještě upozornit na Jánose Bána, herce proslaveného Menzlovou Vesničkou mou střediskovou, jenž v Rinaldu, vizuálně vytříbené, ale poněkud monotónní variaci na Sedm statečných, ztělesnil ničemného šéfa pouličního gangu, který chce vystěhovat bezbranné obyvatele zdevastovaného činžáku. Naštěstí se padouchům postaví řečení stateční vedení titulovým Rinaldem a účinně se brání nejen noži, ale také speciálně upravovaným kuchyňským nádobím...