45
vychází 27. 10. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Talichovo kvarteto:
Ke klasické hudbě musí člověk dozrát

Svůj koncert v Obecním domě jste začínali úsměvem, určitě jste spolu v šatně žertovali, jak to mají ve zvyku mladí lidé... To vždycky začínáte takhle zvesela?
Petr Maceček: S tím mládím nám lichotíte, někteří z nás jsou už léta otcové rodin. Náš průměrný věk je pětatřicet a samozřejmě existují mladší kvarteta, než jsme my. Ale k vaší otázce. Všechno záleží na atmosféře koncertu. V Obecním domě se nám dobře hrálo a byly to věci známé, takže jsme se mohli uvolnit víc, než když uvádíme v premiéře třeba novou skladbu a musíme se na muziku hodně koncentrovat.

Smyčcových kvartet u nás působí moc. Kolik? Zřejmě jsme v tom směru úplnou velmocí.
Petr Prause: My Češi máme tendenci občas říkat, jak jsme dobří, ale byla byste překvapena, kolik dokonalých muzikantů a souborů našeho věku běhá po světě, jenže my jsme o tom ještě donedávna nevěděli! Výborných muzikantů je hodně a je to dobře.

Petr Maceček: Kolik smyčcových kvartet u nás působí, to sám nevím. Šest, sedm kvartet se hudbou skutečně uživí se vším všudy, další se o to pokoušejí. Dejme tomu, že bychom došli k číslu dvacet.

Jan Talich, první housle: Klasická hudba byla vždy záležitostí úzké skupinky posluchačů, což souvisí s lidskou psychikou i se společenským klimatem           Petr Macešek, druhé housle: Šest, sedm smyčcových kvartet se u nás hudbou skutečně uživí, další se o to pokoušejí           Vladimír Bukač, viola: Beethoven je už na tolika deskách... My hledáme skladby, které jsou neprávem opomíjeny           Petr Prause, violoncello: Buď si koupím vlastní hudební nástroj nebo vyřeším svou bytovou situaci

To si asi překážíte. Hodně se na sebe mračíte?
Jan Talich: Samozřejmě, že si konkurujeme, ale třenice probíhá víc na úrovni agentur. My jsme spolu většinou studovali, patříme v podstatě ke stejné generaci, ať je to Škampovo nebo Wihanovo kvarteto. Kamarádíme se tedy dál, každý se stará o sebe a nemáme čas zjišťovat, kde které kvarteto hrálo a proč jsme tam nehráli my. Navíc si někdy vypomáháme. Tady Petr hrál s nedávno s Wihanovci, protože jejich sekundista byl po nějaké operaci. A s Pražákovým kvartetem budeme ve Francii dávat Šostakovičův Oktet a moc se na to těšíme.

Vaše kvarteto se honosí starou, osvědčenou značkou, kterou mu dal synovec slavného dirigenta (a otec dnešního primária) Jan Talich starší. Kdo to měl těžší? "Otcové" zakladatelé, nebo vy, kteří na ně navazujete?
Jan Talich: Každé stádium je jiné. Když táta ve čtyřiašedesátém na konzervatoři kvarteto založil, bylo na "trhu" daleko méně kvartet než dnes. Jak už byla řeč, teď je kvalitních souborů tolik, až si navzájem překážíme a ještě do toho vstupuje hudební byznys - ty dvě etapy se nedají úplně srovnávat. Faktem je, že nás veřejnost vnímá jinak - a to nám pomáhá, než kdybychom začínali, na druhé straně generace "otců" zvedla příčku hodně vysoko, proto se ve světě prosadila. Je sice příjemné pokračovat v tom, co v nejvyšší kvalitě dovedl otec a jeho druhové, nevěřte však, že je to jen výhoda! Já osobně i všichni čtyři společně chceme zachovat kvalitu "značky" a cítíme v tom směru velkou zodpovědnost.

Asi se vám to podařilo, když po vašem loňském koncertu v Carnegie Hall napsal newyorský kritik: "Původní kvartet byl jedním z nejlepších na světě, druhá generace v tom pokračuje..." Nahráváte také dál u francouzské firmy Calliope, kde vaši předchůdci natočili desítky nahrávek.
Jan Talich: V té spolupráci pokračujeme. Každý rok ve Francii natočíme dva tři disky. - Řekněme, že po šesti letech, co spolu v nové sestavě hrajeme, jsme se dostali na určitou úroveň a "otcové" zakladatelé se snad za nás nemusí stydět.

Jak celá ta generační výměna probíhala? Nejblíž "po ruce" jste byl asi vy jako potomek Talichovy muzikantské rodiny.
Vladimír Bukač: První výměnu jsem zahájil já, to ještě Honza studoval v Anglii. Jednou v třiadevadesátém mi zavolal Janův otec, jestli bych nechtěl v souboru sekundovat. Pan Kvapil (druhé housle) už chtěl totiž s hraním skončit. Já tenkrát působil třetím rokem v jednom komorním orchestru v Japonsku a byl čas uvažovat o tom, zda zůstanu nebo se vrátím. Hrál jsem sice na violu, ale nabídku sekundisty jsem nakonec přijal. Jak vidíte, ta viola mě stejně neminula.

Petr Prause: Do kvarteta jsem pak přišel já na popud kamaráda Honzy, který se stal v roce 1997 novým primáriem kvarteta. Jestli jsme spolužáci? Nepamatuji se, že bychom se ve škole moc často potkávali, stydím se, ale vysokoškolský diplom jsem dostal, na rozdíl od Jana, který jej nemá. (smích)

Asi proto, že byl víc v USA a v Anglii... Ostatně vy prý jste své zahraniční vysokoškolské studium zakončil jako jediný v ročníku nejlepší známkou, nejste tedy žádný flink! Pan Maceček byl tedy v kvartetu posledním přírůstkem?
Petr Maceček: Hrál jsem s Warchalovci a později s Pražským komorním orchestrem, volného času bylo dost, tak jsem myslel, že stihnu obojí: orchestr i Talichovce. Nešlo to. Zaplaťpánbůh koncertů je dnes tolik, že bylo nutné něčeho se vzdát a já zůstal v kvartetu.

Vladimír Bukač: Naše generační výměna neproběhla najednou, ale naštěstí postupně. Pan Talich starší s námi po tři roky hrál a svou pětatřicetiletou hudební zkušeností vlastně celý ten generační přechod pomohl překlenout.

Co repertoár? Krásné kvartetní literatury je tolik, že se z ní těžko vybírá. Vaši předchůdci nahráli například kompletní dílo Mozarta a Beethovena. Jaká hudba je nejbližší vám?
Petr Prause: Skladatelé rádi svěřovali smyčcům své nejniternější pocity, čtyři hlasy jsou ideální pro intimní hudební zpověď, na tom vlastně stojí základ hudby jako takové, i té sborové. Naprostá většina kvartet jsou skladby krásné, slabších pokusů jen málo. Náš repertoár je hodně široký, Haydnem počínaje a konče skladbami Berga, Schönberga, Bartóka - občas uvádíme i skladatelské premiéry.

Vladimír Bukač: Ve Francii jsme právě natočili několik disků se všemi kvartety Felixe Mendelssohna a byli jsme sami překvapeni, jak krásná je to muzika, snad se bude líbit i posluchačům. Kromě toho, Beethoven je už na tolika deskách! Proč investovat do něčeho, co bude na pultu ležet? Hledáme skladby, které jsou neprávem opomíjeny.

Jan Talich: Je zajímavé, jak všechna kvarteta, ačkoliv každé postupuje trochu jinak, se nakonec prosadí a najdou své místo na výsluní.

Jak jste postupovali vy? V čem byla vaše cesta jiná?
Jan Talich: Měli jsme přece jen lepší pozici než ostatní, protože jméno Talich každý zná, takže se od nás spíš očekávalo, jak se s tím vyrovnáme a byli jsme řadu let sledováni a poměřováni. Ale o tom jsem už mluvil, že nám to vlastně pomohlo.

Čím se jako interpreti od druhých kvartet lišíte vy?
Jan Talich: To je na delší debatu. Slyšel jsem, jak Škampovci, Wihanovci a Pražákovo kvarteto hrají skladby Antonína Dvořáka a pokaždé to bylo trochu jiné. I když je to ta samá česká škola, vycítíte z toho někdy víc, někdy méně, vždy trochu jiné pojetí. Definovat ale, v čem to vězí, to se pár větami nedá říct, to na mně nechtějte.

Když se při koncertě podíváte do sálu, koho tam vidíte?
Vladimír Bukač: Střední a starší generaci, mladé tváře jsou víceméně výjimkou.

Prý jste ve větších městech plánovali setkání s žáky gymnazií, chtěli jim něco jim zahrát, neformálně s nimi pobesedovat a pozvat je na váš večerní koncert. Proč ten projekt nevyšel?
Jan Talich: Muzika jako taková je závislá na penězích, zvláště ta vážná, ta nikdy nebude výdělečná. Každý koncert musí mít svého sponzora, protože přiměřené vstupné uhradí asi tak desetinu celkových nákladů. Projekt, kterého se měli účastnit i zahraniční hudebníci a naši dobří přátelé a jenž měl zároveň oživit hudební život mimo centrum, nevyšel z finančních důvodů. Možná to vypadá, že jsme něco chtěli a nevěděli, co to obnáší, ale není to tak. Uvědomovali jsme si, do čeho jdeme, jenomže agentura, která to měla celé na starosti, věřila, že to zvládne. Ale nepodařilo se a my, hudebníci, jsme to nemohli sami zachránit.

Měla jsem dojem, že kromě výchovy budoucích návštěvníků jste tím projektem sledovali ještě něco jiného: koncertovat častěji doma, být víc se svými blízkými.
Petr Maceček: Rodiny celkem bez reptání přijímají naše časté odjezdy. My na ně nezapomínáme a když v létě dejme tomu čtrnáct dnů hrajeme na festivalu v jižních Francii, jsou tam s námi.

Jan Talich: Bohužel, když poměřím příjem ze zahraničního koncertu s tím, co vyděláme doma, je v tom značný rozdíl. Doma bychom se těžko uživili.

Petr Prause: Mometálně mám velké dilema: Buď si koupím vlastní hudební nástroj, nebo vyřeším svou bytovou situaci. Hodnota kvalitních nástrojů totiž jde do milionů. Ne nadarmo banky a velké mezinárodní společnosti kupují nástroje jako své jistiny - kromě zlata a obrazů. Nedivte se tedy, že jen náš primárius má vlastní nástroj (z dílny Josepha Gaglianiho z r. 1780 - pozn. red.), my ostatní je máme půjčené z Muzea české hudby. Ovšem i mírné "půjčovné", což je vlastně pojistné, přijde každého z nás ročně na třicet tisíc.

Kdo hrál na ty nástroje před vámi?
Velcí mistři. Petr Maceček hraje na housle po panu Kosteckém ze Smetanová kvarteta, viola je po Janově otci a no já "zdědil" violoncello po Miloši Sádlovi, který s ním koncertoval padesát let ! Bral jsem ten nástroj do ruky s úplnou trémou...

Chápu. Každý nástroj má asi svou duši a čím je starší, k tím větší pokoře to hráče zavazuje... Jak je to v zahraničí ?
Vladimír Bukač: V Rakousku, v Anglii nebo Německu to funguje lépe.

Petr Prause: Protože jsou to bohaté země a ti, co mají peníze, uvažují jinak než u nás.

Jan Talich: Když se na ulici rozhlédnete, v jak drahých autech mnozí našinci jezdí, tak zase tak chudá společnost nejsme. Ale dnešní generace, která přišla rychle k penězům, není tou generací, která bude investovat do kultury. Kultura souvisí hodně se vzděláním. Proto se v duchu vracím stále znova k projektu výchovných koncertů a věřím, že nakonec se nám to povede. Dnes už víme, jak na to, jen kdyby se toho někdo schopný ujal.

To vám držím palce. Mladí lidé jsou na každém kroku vystaveni zbytečně agresivní hudbě, která působí negativně na psychiku mladého člověka. Je načase, aby vážná hudba byla více vnímána a šla nejenom do uší, ale i do srdce. Myslíte, že hudba má dnes naléhavější poslání než dřív?
Vladimír Bukač: Je to trochu složitější. Dneska vedle sebe existuje mnoho různých žánrů, jazzem počínaje a třeba folkem konče, nabídka je obrovská. Nemůžeme očekávat, že všichni budou poslouchat jen klasickou hudbu, to je nesmysl. Bylo by však dobré, aby si lidé uměli z té pestré nabídky vybrat skutečnou kvalitu.

Jan Talich: Mladí lidé podle mě nikdy moc nechodili na koncerty, snad ani za dob Mozarta, klasická hudba byla vždy záležitostí úzké skupinky posluchačů. To souvisí s lidskou psychikou i se společenským klimatem. Dneska se všechno drobí, písnička musí mít dvě, tři minuty, a pak rychle jiná - jak můžeme chtít, aby roztěkaná mládež vydržela sedět třičtvrtě hodiny a koncentrovaně poslouchat třeba toho Mozarta? To až ve třiceti, čtyřiceti se lidé zklidní, začnou víc číst a hledat jiné hodnoty. Myslím ale, že by bylo dobré, aby mladí nevyrůstali jen u komputerů a se sluchátky s hlučnou muzikou. Hudební výchova na školách je tristní záležitostí, takže mladí o nás bud neví, nebo se nás bojí. Úplně zbytečně. Chceme se s nimi setkat trochu dřív než až jim bude těch třicet, čtyřicet...

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto RUDOLF PROCHÁZKA