Lisování a distribuce gramodesek značky Imperial v řadě objednacích čísel od A 6000 do cca A 6113 se v Československu ujala gramofonová firma Ultraphon. Pro jazzové nadšence to byla vlastně první příležitost slyšet příklady autentické swingové hudby v podání amerických hudebníků - gramodesky značky Odeon Swing Music Series totiž začaly vycházet až o rok později a navíc přinášely především nahrávky, které vznikly již na přelomu dvacátých a třicátých let. Není proto divu, že řadu skladeb, které vyšly na etiketě Imperial, převzaly do svého repertoáru přední české swingové orchestry (například Karla Vlacha či Emila Ludvíka).

Zalistujme tedy českým katalogem těchto gramodesek, který pod názvem "Imperial - deska jazzofilů", doplněným sloganem "Nejlepší swingová hudba na světě", přinesl v abecedním pořadí také následující stručné charakteristiky jednotlivých interpretů a orchestrů, jež do této série jazzových nahrávek zařazovala německá dramaturgie:

Henry Allen and his Orchestra: "Henry Allen je po jedinečném průkopnickém Louis Armstrongovi nazýván králem trubky II. Jeho suverenní ovládání nástroje umožňuje mu bezprostřední vyjadřování myšlenek a citů, vznikajících za jeho živé a zanícené hry. Jeho trubka je citlivým zrcadlem jeho nitra. Jeho hra je lyrickou poesií - ovšem poesií moderní citlivosti člověka XX. století." Pozornosti posluchačů byly doporučovány především snímky House in Harlem for Sale, Rug Cutter's Swing či Yelow Dog Blues.

Billy Banks Chicago Rhythm Kings: "Když poněkud utichlo nadšení způsobené příchodem jazzu, začalo několik průbojných hudebníků přemýšleti o dalším vývoji této zvláštní hudby. Běžný jazz stával se bezradnou smíšeninou líbivých sladkostí a módních hříček a sloužil výhradně za doprovod k tanci. Taneční hudba ze začátku dvacátých let vlekla se otřepanými šablonami a není divu, že i nejvěrnější příznivci odpadávali. Co dělat? A tak tito průbojní umělci začali hrát, abychom tak řekli "po černošsku". Byli to většinou lidé školení a zběhlí v hudební teorii a proto jim nečinilo potíže vymýtiti z tohoto jazzu jeho některé přílišné hrubosti a místy i naivnosti. Tito hráči pracovali po dlouhou dobu v Chicagu a proto též nazýváme tento druh jejich zjemnělé, ale v černošském duchu hrané hudby, chicagským stylem." - Králové rytmu z Chicaga byli představeni klasickými kousky Bald Headed Mama, Mean Old Bed Bug Blues a Who is sorry now?

Blue Rhythm Band: "Originální snímky černošského souboru, který náleží mezi nejlepší hot-jazzové soubory dnešní Ameriky." Další varianta jednoho z mnoha souborů, s nimiž zpíval vokalista Billy Banks, byla zastoupena snímky Doin' the Shake a Harlem after Midnight natočenými v roce 1933.

Cab Calloway and his Orchestra: "Lehkost této hravé a poutavé hudby překvapuje. Callowayův originální zpěv pobaví a obveselí každého posluchače. Lehounká šumivě perlivá jazzová hudba. Usměvavá svou groteskností!" Představeny byly dva Callowayem zpívané snímky z roku 1931: Ah, You Dog a Somebody Stole My Girl.

Černošský trumpetista, klarinetista a saxofonista Benny Carter byl na gramodeskách značky Imperial zastoupen svým velkým orchestrem, swingovým kvartetem a kvintetem, společně s holandským orchestrem The Ramblers - a dále ještě s hostujícím tenorsaxofonistou Colemanem Hawkinsem - na mnoha snímcích, z nichž jmenujme například Gin and Jive, Royal Garden Blues, Somebody Loves Me či Blues in my Heart. Posledně jmenovaná skladba byla charakterizovaná jako "půvabné dílko, které jsme již mnohokráte slyšeli i od nejlepších a nejslavnějších orchestrů světa. Ale nikdy nevyznělo tak krásně, jako v této versi. Neboť zde nejde jen o Carterovu skladbu, ale i o jeho vlastní arrangement a vlastní podání. Tedy o autentický snímek autorovy hudební představy. Gershwinova melodie "Somebody loves me" nebyla dosud nikdy provedena tak krásně a tak dokonale jako na tomto snímku, který je snad nejlepším a největším jazzovým přínosem celosvětového gramofonového podnikání roku."

Duke Ellington and his Orchestra: "Ellington je pokládán za nejlepšího amerického jazzového skladatele, aranžéra a dirigenta. Jeho hudba vyvěrá z podstaty starých lidových písní černé rasy, ale vyznívá v barvité zvukové básně nejmodernějších směrů." Prezentovány byly dva snímky z roku 1929 - Jungle Blues a Rent Party Blues.

Benny Goodman's Whoopee Makers: "Tak jako je Ellington nejlepším representantem jazzu černošského, tak je Goodman pokládán za nejlepšího bělošského jazzového tvůrce soudobé Ameriky." Bělošský král swingu byl zastoupen nahrávkou standardu Bugle Call Rag z roku 1934 s trombónovým sólem Jacka Teagardena.

Harlem Hot Shots: "Veselé populární americké popěvky v provedení vynikajících jazzových hvězd zachovávají si svoji radostnou, bezstarostnou a působivou atmosféru, leč nadto ještě upoutávají mistrnými výkony hráčů." Pod výše uvedeným názvem se skrýval orchestr trumpetisty a kapelníka jménem Wingy Manone a zařazeny byly jeho snímky z roku 1935 The Blues have got me, O, Susanna a Love is just around the Corner.

Joe Haymes and his Orchestra: "Zajímavá hra originálního bělošského Haymesova orchestru je ukázkou nejmodernějších směrů americké "swing music". Vyrovnanost tohoto souboru překvapí i nejnáročnější znalce. Z devíti snímků tohoto orchestru, které vyšly na etiketě Imperial, jmenujme například skladby Saint Louis Blues, Christopher Columbus či Squeeze me.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz