37
vychází 1. 9. 2003

Titulní rozhovor

Eva Kantůrková:
Psát o politice znamená konec umění

Oblíbila jste si Čínu, její kulturu a filozofii. Je pro vás zdrojem inspirace a životní moudrosti?
Mám na stole dvě tlusté knihy a několik dalších, které je vykládají, je to I-ťing, česky Kniha Proměn. Prvním, legendárním autorem je Fu-Si, který žil někdy před 3000 lety před Kristem. I-ťing je filozofický systém organizovaný matematicky a dá se jím předpovídat budoucnost a vykládat minulost. Mě na něm ale zaujal obsah životní filosofie, onoho čínského způsobu vyrovnávání jin a jang, principů duality v kosmu.

Můžete uvést konkrétní příklad, kdy vám psaní pomohlo?
Literární kritika mi to vyčetla, ale udělala jsem to a stála si za tím. Popsala jsem deníkovým způsobem trápení po smrti mého muže. Že se to smí a má, mi pak potvrdila řada lidí: v podobné situaci si knihu Nejsi přečetli a pomohla jim.

Vracíte se někdy k první větě, přepracováváte ji anebo ji necháváte takovou, jak jste ji prvně napsala?
Neopravuji ji, to nejde. Spíš bych přepracovávala podle první věty román, než opačně. První větou vejdete do určitého světa a buď jste ji vymyslela dobře anebo to pak zahodíte všechno.

Teď jste dodělala pro Českou televizi seriál o Janu Husovi. Jak se vám na něm pracovalo?
Ano, je vlastně už hotový, těsně před definitivní úpravou. Byla to velká práce na tři roky. Trvalo dlouho, než jsem si krok za krokem vytvořila představu, jakým způsobem si s tématem poradit, jak ho uchopit. Podobnou látku si na velký projekt jako je televizní seriál můžete vzít tak jednou za dvacet let.

Jak jste tedy příběh Jana Husa nakonec zpracovala?
Je těžké oslovit současného člověka středověkým tématem. A zvlášť tak citlivým, jako je poprava Jana Husa. Dnes je nesmírně obtížné pochopit, jak se někdo pro názor na reformu církve mohl raději dát upálit, nežli se nechat zavřít do kláštera. Hrozilo nebezpečí, aby divák Husovo rozhodnutí nechápal jako blouznivost nebo fanatismus. Chtěli jsme, aby mu porozuměl jako mravní výzvě. Doufám, že se nám to podařilo.

O kom mluvíte, když říkáte "nám"?
Já jsem scénář psala a dramaturgové Jan Otčenášek a Lída Hustolesová mi ustavičně oponovali a hledali se mnou, jak téma účinněji převádět do televizní podoby. Seriál má svá pravidla, divák nesmí ztratit zájem a souvislosti, nemůžete stále někam odbíhat a dělat "velké umění", v seriálu na ně není prostor. Takže Jan Hus vznikal v ustavičném koloběhu psaní, dramaturgických připomínek a jejich naplňování.

Kromě toho, že sama aktivně píšete, pomáháte také mladým začínajícím autorům. Jezdíte pravidelně na přelomu června a července na semináře do Luhačovic. Byla jste i letos?
Semináře pořádá místní střední škola pro umělecká řemesla a knihkupce. Literaturu a český jazyk tam učí profesor Karel Milička, autor skvělých učebnic světové literatury. Je zamilován do myšlenky pomáhat mladým lidem, kteří v období kolem maturity zjistí, že se chtějí věnovat literatuře a psaní. Jsou to studenti, kteří si už vyzkoušeli něco napsat, básničku, sloh, někde jim uveřejnili povídku a podobně. Zájemci jsou vybíráni ze středních škol celé republiky prostřednictvím konkurzu. Do Luhačovic pak přijede na týden 20, 30 mladých lidí. Věnuje se jim tak 8 až 10 zkušených autorů. Vysvětlujeme studentům, jak si naprosto nevhodně vybrali své povolání, co je to za děs a běs, co všechno ještě neumějí a budou se muset naučit, jak se nestanou levně slavnými lidmi. Ale vážně musím říci, že pro mě je to nesmírně krásná práce.

Co vlastně může naučit zkušený spisovatel mladého začínajícího autora, který má touhu psát?
Především by ho měl nechat psát. A pak mu říkat, kde a v čem dělá chyby. Když budu mluvit konkrétně o mladém muži z Brna, který za mnou jezdí, týkají se moje první připomínky pravopisu. Nerozlišuje měkké "i" a tvrdé "y", neumí "s" a "z", neví, jak používat čárky.

To by ho ale měla naučit škola, ne?
No dobře, ale nenaučila ho to. A on už sebevědomě říká: "To mi udělá korektor." Kromě oprav pravopisu v jeho textech škrtám, protože hlavní umění spisovatele není něco napsat, ale umět to seškrtat, zbavit se balastu. Další krok je práce s jazykem. Nejprve ale musím umět odhadnout a postihnout druh talentu. Když si to ujasním, vím, k čemu ho mám přistrčit, jakou literaturu mu doporučím přečíst. Stanu se prostředníkem podnětů, učím ho vstřebávat styly a způsoby vyjadřování, jazyk a nápady, aby do sebe tu literární kulturu nasával a takovým mimoděčným způsobem získával určitou kultivovanost a zkoušel ji uplatňovat ve svých textech. Myslím si, že mladí začínající autoři se mají dost "mučit".

Byla jste předsedkyní Obce spisovatelů a jste členkou i dalších klubů, které sdružují spisovatele. Myslíte, že tyto organizace mají v současnosti smysl?
Je dobře mít tyto spolky a občanská sdružení, ale je důležité vyprofilovat jejich činnost a umět využít jejich sílu. V tom vidím problém a velký prostor pro práci. Zatím je to spíše tak, že spisovatelům hlavně záleží na tom, aby byli v nějaké organizaci, protože to vyrovnává jejich prestiž. Nejsou známí a členství v Obci spisovatelů jim dodává na vážnosti. Představte si, že Obec má 700 členů, 700 spisovatelů! Podmínkou přijetí je mít vydané alespoň dvě knížky, které splňují určitá literární kritéria. Já si spíš myslím, že organizace by mohla pomáhat spisovatelům řešit i některé autorské a sociální problémy. Musela by se o ně ovšem začít zajímat.

Jaké problémy máte konkrétně na mysli?
Veřejným tajemstvím je neserióznost jednání některých nakladatelů s autory. Protože je spisovatelů tolik, je hodně textů a knižní trh je u nás velice malý. Nakladatelé tak mohou s autory zacházet dost nevybíravým způsobem: honoráře se řídí libovůlí nakladatele, někdy dokonce nejsou vyplaceny vůbec. Autor je rád, že může knížku vydat, takže většina spisovatelů tyto "mravy" trpí. Myslím, že Obec spisovatelů by v tomto ohledu mohla prosadit řadu věcí, třeba uzavřít různé smlouvy s organizací nakladatelů.

A co Pen-klub?
To je mezinárodní a velice prestižní výběrová organizace, která funguje na základě určitého programu ochrany svobody autorů a svobody slova. Být jejím členem znamená mít "pečeť" někoho, kdo ve světě a ve společnosti něco znamená. Soustřeďuje výkvět české literatury, i když ne všichni členové Pen-klubu jsou slavní, výrazní a významní.

Ve veřejném životě jste se angažovala jak před revolucí, tak i po ní. Byl pro vás rok 1989 velkým zlomem?
Patřím k lidem, kteří si chrání kontinuitu svého života. Třebaže to byl převrat, osobně ho nevnímám jako nějaký velký zlom. Sama v sobě jsem neprožívala nic převratného, i když došlo k velkým změnám vnějších okolností, to samozřejmě ano. Z disidenta se dostat do parlamentu, byl skutečně veliký skok! Ale vlastně se jenom naplňovalo to, o čem jsme přemýšleli, bavili se a psali už od konce 50. let. Najednou to bylo tady a bylo to reálné. Jen jsme nepředpokládali, že se to stane tak rychle.

Proč jste cítila potřebu vstoupit po revoluci do politiky?
Václav Havel řekl, že se máme snažit pomoci novému státu a já jsem vzala jeho slova vážně. To byl jeden důvod. Tím druhým byly preference, které jsem získala ve volbách. Zachovala bych se bývala naprosto bezostyšně, kdybych řekla: "Zvolili jste mě, ale já si to na sebe nevezmu."

Myslíte si, že žena má u nás v politice šanci?
Má, když o ni stojí. Potíž není v tom, že by neměla šanci. Já vidím problém v tom, že přirozená povaha odrazuje ženy od toho, aby do této oblasti vůbec vstupovaly. Politika a veřejné poměry jsou zatím ještě pořád utvářeny takovým dravým, především mocenským, způsobem. Ženy jsou založeny spíš věcně, chtějí vidět nějaký konkrétní výsledek a příliš je nezajímá poštěkávání ve sněmovně. Určitá "nehotovost" poměrů je důvodem, proč se tak málo žen uchází o politiku. Ženy jsou v nadacích, ve zdravotnictví, v sociálních službách, tam všude dokonce jejich počty převažují. Působí i v hospodářství, je spousta skvělých manažerek; to jsou oblasti, do kterých ženy neváhají vstoupit. Ale zdá se mi, že do politiky se jim příliš nechce. Já bych tam taky už nešla.

Proč ne?
Spisovatel má jako svou základní potřebu chovat se svobodně. V politice se nemůžete chovat svobodně, nemůžete říkat, co si myslíte nebo co byste chtěla. Tam jste podřízená buď určitému "rituálu" nebo odpovědnosti za program, který na sebe politik vezme. Taky kolektivu, který vás do sněmovny poslal, či se kterým jste tam vstoupila. Mluvit v souvislosti s politikou o tom, že by člověk vždycky říkal pravdu a otevřeně vyjadřoval, co si myslí, je buď naivita anebo to není pravda. Spisovatel jako politik se možná může chovat určitou dobu otevřenějším způsobem, chvíli může vypadat docela zajímavě, ale časem zjistí, že když napíše knížku, má to větší význam, než když dělá různé kompromisní tahy.

Myslíte, že člověk v politice může dosáhnout nějakého konkrétního výsledku?
Může, ale nesmí si myslet, že přemění poměry. Poměry musí umět využívat pro věci, které jsou dostupné a reálně možné. Například na začátku 90. let na tom byla velmi špatně Národní knihovna. Tak jsme založili společnost na její pomoc a získávali jsme peníze z Ameriky. Takový úspěch je jako ona známá Konfuciova svíčka: "Když nemůžu potlačit tmu, tak alespoň zapálím jednu svíčku." A toto zapalování svíček je podle mého názoru ženskou mentalitou. Člověku udělá dobře, když pak vidí digitalizovanou podobu kroniky a může si v duchu říct, že na její existenci má taky malinký podíl.

Říkáte, že do politiky byste znovu nešla, přesto jste se nevzdala společenského života a snahy ovlivňovat určité veřejné dění u nás: v současnosti působíte v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč jste se k tomuto kroku rozhodla?
Obrátil se na mě ministr Dostál, se kterým jsme přátelé. Situace byla velice napjatá a já jsem byla přesvědčená, že neprojdu. Předesílám, že nejsem alibista, ale říkala jsem si, že to zkusím a uvidím, jak na tom jsem. Nejsem členkou žádné strany a tak jsem nejdřív musela jít do sociálně demokratického klubu. Byla jsem docela zvědavá, jak to tam vypadá a chodí. Tím klubem jsem prošla; sice ne nijak velkou většinou, ale prošla. Pak už jsem byla hrozně napnutá, co se odehraje v parlamentu, ve sněmovně, a byla jsem přesvědčená, že je naprosto nereálné, abych byla zvolena. Ani jsem si nepustila televizi, když Radu volili, protože jsem se nechtěla dívat na vlastní Waterloo. Představovala jsem si, jak jeden poslanec za druhým vstává a říká: "Ne!" "Ne!" "Ne!" O svém zvolení jsem se dozvěděla, až když mi zavolal můj syn.

Takže vás ta volba docela překvapila?
Ano, ale překvapilo mě nejenom to, že mě volila celá koalice; z míry mě úplně vyvedli komunisté. Abych prošla, byl potřeba jeden jejich hlas a ten byl předem vyjednaný. Paradoxní bylo, že mě nakonec volil celý komunistický klub, takže jsem se v duchu ptala, co jsem asi provedla. Nedalo mi to a pátrala jsem po důvodech. Nakonec bylo překvapením i to, že jejich pohnutky nejsou pro mě zneucťující.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ