Co udělal komunismus s vámi?
Vždycky jsem chodil do kostela, když věřím v Boha, proč bych se za to měl stydět? Jenže po revoluci přesně ti lidé, kteří mě předtím za to udávali, začali v procesích navštěvovat chrám Páně a já si řekl: S vámi si do té lavice nesednu! Nemám rád pokrytectví, bezpohlavní svatoušci jsou mi podezřelí, jsem alergický na farizejství všeho druhu. Také proto jsem začal dělat velké sochy skutečně z masa a kostí včetně erotických prvků. Žádné madony.

Však vy se k nim jednou vrátíte! Křesťanským symbolům pošetilé lidské chování neublíží... Podle velikosti vašich soch - třeba "Eva" v Domě pánů z Lipé v Brně měří dobrých tři a půl metru - si to vypořádáváte nejen se svými předky a současníky, ale málem s celým světem!
A divíte se? Nesměl jsem se vyučit u Habrmana uměleckým kovářem - když odešel do Německa, všechno mi anulovali. Znemožňovali mi pracovat v mém rodném kraji v jakémkoliv pracovním procesu, jen aby mě mohli zavřít za "příživnictví". Až mi jeden dobrý člověk poradil, abych se odstěhoval z okresu a já dostal práci na pražském letišti. Tam vůbec je nezajímalo, z jaké jsem rodiny.

Proč ne?
Pak bych se jen hádal o zakázky s mafií, která tady je. Proč, když mám vyschlé dřevo a vlastní nápady?

Všechny ty překážky vám dveře k umění stejně neuzavřely, právě naopak. Vaše bohyně z lipového dřeva jsou plné života, mají výraznou mimiku, vláčná těla a navíc vlnité vlasy do půl zad, jak to uměla jen gotika. Ty kadeře jsou vytvarované jako by to byla maličkost a ne akrobatický tanec dláta v tvrdém dřevě. Kde jste se takovým kouzlům vyučil?
Nepočítám-li téměř dvouletý pobyt v Americe a v Kanadě a vandr ve Francii (na téhle své soukromé studijní cestě jsem kradl očima, co se dalo), tak nejvíc jsem se naučil u nás na gotických a barokních sochách. Říkal jsem si: Když to dokázali tenkrát, dá se to udělat i dnes. Pravda je, že mi tohle studium oficiální galerie neuznávají. Jak slyší, že nemám akademii, ztratí o mne zájem a proč tu školu nemám, to už je nezajímá. Dřív mě to mrzelo, dneska jsem tomu docela rád. Každý profesor většinou přetváří své žáky k svému obrazu. Pozná se to na první pohled a pak slyšíte: Je to žák toho a toho... Já jsem výtvarným školstvím nedotčen a snad jsem to řemeslo zvládl. Víte, dřevo je fantastický materiál. I když už neroste, není nikdy mrtvé, pořád je v něm přítomen duch toho stromu. Dělám nejčastěji z lipového dřeva - v průjezdě jste si možná všimla, že tam mám jeden kmen který má metr v průměru. Moc se na tu práci těším. Ale nepohrdnu ani tvrdým dřevem hrušky, třešně nebo ořechu.

Nedovedu si představit, jak budete s tím metrovým kolosem zápasit. Musíte jej přece dostat do ateliéru a až bude plastika hotová, nějakými dveřmi by měla vykráčet. Kudy to bude?
Vy nevidíte ty dveře? (smích) Tu zeď? Jednoduše zavolám zedníky, vybourají otvor a pak to zase zazdí... Je to opravdu velký problém, nějaký kmen mi padne do oka, vidím v něm už tvary budoucí sochy, ani si to nerozkresluji (mám rád improvizaci) a neuvědomím si, co si s tím pak počnu.

Uprostřed vašeho ateliéru právě stojí trochu útlejší socha opět tři a půl metru vysoká, něžná tvář orámovaná zásobou zatím nezpracovaného dřeva na prstence vlasů. Co je nejtěžší? Oživit obličej? "Učesat" vlasy? Nebo vytvořit ta správná gesta?
Úplně nejtěžší je, že musím každý kmen rozpůlit, abych vyřízl jádro, a znovu obě půlky bezvadně slepit, hlavně v obličejové části. Dřevo totiž dál pracuje a po čase by plastika mohla popraskat. Ty velké plochy podélného řezu mi ale nikdo neohobluje, zničil by si nástroje, takže to musím zvládnout sám elektrickými hoblíky (jsou pak málem na vyhození) a trvá mi to mnoho dnů. Velmi obtížné je také vytvořit hladké plochy těla správných proporcí. Nejprve sáhnu po pneumatickém dlátu, které jsem si vyrobil, a začnu kmen nahrubo modelovat podle své představy, ale jak se dostanu blíž k "pokožce" sochy, je s tím konec a začíná zdlouhavá jemná ruční práce. Stačí jeden chybný pohyb a "tkáň" sochy je zničena. Jeden kolega mi ty elektrické pomocníky vyčetl, on prý dělá všechno přesně tak jako gotičtí mistři. Já na to: V tom případě jsi ale měl za mnou přijet z Brna ne autem, ale na oslu! (smích) Samozřejmě lidi obdivují na mých skulpturách nejvíc vlasy. Je to taková moje slabůstka a dávám si na nich záležet. Prameny někde začínají a někde končí, nesmí to být chaotické. Trvá to mnoho a mnoho hodin ruční práce, ale já si to vychutnávám... Socha ženy s dítětem v náručí, kterou jste před chvílí viděla, bude mít vlasy až na zem. Nejprve jsem musel udělat hlavičku dítěte, která bude vlasy jakoby odstrkovat. Přes tu kadeř bych se k hlavičce už nedostal.

Nepochybuji o tom, že by vás staří mistři přijali do svého cechu.
Nechci se chlubit, ale ve čtyřiadevadesátém se u mne objevil jeden Ir z Leedsu z Anglie a když viděl mé věci, chytlo ho to. Po návratu domů obešel galerie a napsal mi: U nás čekají výtvarníci na výstavu rok, dva, ale ve vašem případě jsou pořadatelé ochotni udělat výjimku...

A udělali ji?
To není jen tak. Každá výstava u nás mě stojí dost peněz, mohu vám ukázat faktury jen za přepravu soch. A toho strachu! Když jsme vjížděli na hrad Kámen, málem jsme pohnuli branou. A teď si představte, že povezu velké sochy třeba do Holandska, na Mallorku či do Francie! To bez sponzorů nepůjde. Zatím plánuji putovní výstavu asi šesti soch, která po Brně a Praze zamíří skutečně ven. První sochu jste viděla již téměř hotovou, na další se chystám... Je to stejně zvláštní, když si stoupnu k novému kmeni, mám najednou pocit, že nic neumím a nikdy jsem nic neudělal... Jako když se batole učí chodit. Ale jakmile tuhle bariéru překonám, najednou zjistím, že bez obtíží plavu - totiž sochám... Dobrá věc je dělat několik věcí současně. Tvorba potřebuje odstup. Když po týdenní pauze přistoupím k rozdělané práci, najednou vidím, čeho jsem si předtím nevšiml.

Kdy nejraději pracujete?
Když mám klid a pohodu. Než na něčem začnu dělat, týden se soustřeďuji, pak vezmu dláto do ruky a zapomenu na svět kolem. Jakmile ale vím, že v týdnu musím někam odjet, třeba něco vyřizovat na úřadech, už mi práce tak nejde. Mám také mobil a za den deset telefonátů, které jsou většinou o ničem. To neudělám také nic. Asi jej budu vypínat... Ze všech těchto důvodů mám rád noční bdění. Sedím sám před kusem dřeva, třísky kolem lítají a já ztrácím pojem o čase. Nebo se v noci probudím, vstanu a pozoruji svůj poslední výtvor. Přímo mě fascinuje, jak to z toho kmenu vystupuje... Někdo se potřebuje povzbudit alkoholem, mně stačí, když se daří práce. To je moje droga, nic krásnějšího jsem zatím nepoznal. Lidi kolem to ale vnímají jinak. Když prodávám sochu, první jejich reakce je: Kolik za to asi dostane? Že se hodiny a hodiny v ateliéru hrbím, to nevidí.

Závist? A tady na Vysočině? Zde se rodily velké duchovní osobnosti, váš dědeček tu objevil literární velikány jako byl Deml, Březina...
To bylo dřív... Podle mne za duchovnost zdejšího kraje může hodně klima. Dneska mi do ateliéru svítí sluníčko, ale když se obloha zatáhne, vydrží to měsíc. Mlhy, zima, jinovatka, polomy - to všechno na lidi hodně působí a jdou "do sebe". Má to tu zvláštní ráz, ale já bych od hodiny mohl odejít. Přiznám se vám, že když přijíždím ke svému baráku, mám takový stísněný pocit, jako když člověk za totality přejížděl hranice. Jakmile však za sebou zavřu dveře, jsem svobodný. A když odjíždím, je to to samé. Čím jsem od domova dál, tím jsem svobodnější. Vyzkoušel jsem si to hned poprvé, jak jsem mohl přes hranice.

Rozumíte vy si vůbec s někým?
S lidmi, kterým je nad šedesát. Ty přímo vyhledávám. Odjakživa mi nahrazují chybějící učitele. Oni ještě pamatují dobu, kdy se cenila slušnost a poctivost a jejich vzpomínky přímo hltám. Těch lidí již není mnoho, žijí většinou v ústraní a hned tak si někoho nepřipustí k tělu. Ale zaplaťpánbůh, já je potkal. Právě tváří v tvář takovým lidem jsem si uvědomil, že dneska člověk neumí být sám. Nejprve žije s rodiči, pak se svým protějškem a dětmi a když osamí, hroutí se a musí na psychiatrii.

Vraťme se ale k vašim sochám. Kolik jste jich vlastně vytvořil a kde všude jsou?
Snad to bylo třicet, čtyřicet plastik, počítám-li i ty drobnější sakrální plastiky. A mezitím jsem musel dělat tisíce věcí, které mne rozptylovaly, třeba jsem rekonstruoval barák. Podle mne čísla něco říkají, ale to nejdůležitější nevystihují. Co z toho, když někdo "natluče" tři sta, pět set nebo tisíce plastik? Tvorba má člověku přinášet radost, protože život rychle uteče. Být štvancem - to přece není smyslem našeho pobytu zde na zemi. A kde mé sochy jsou? Nejdál v Texasu a v Kanadě, tam jsem vytvořil na místě čtyřmetrákové kolosy a zákazníci si je sami odvezli. A nejblíž v Brně. Někdy mám se svými "dětmi" starosti i poté, co jsem se s nimi rozloučil. Třeba brněnská "Eva" měla úraz. Její velikost asi vyprovokovala tři zakomplexované chasníky, vyšplhali se na ni a socha spadla. Půldruhého měsíce jsem ji pak dával dohromady. Dneska už je zakotvená, takže ji nic podobného nepotká.

To znamená, že dáváte na své výtvory jakousi záruku...
Já mohu dávat tak dlouhou záruku, jak dlouho budu živ.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ