Neděle 3. 8. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 3. srpna v 8.04, repríza 7. srpna v 0.04

Já jsem (v pátek tejden minul) do Prahy přijela, ale tam jsem se nezdržovala, nýbrž hned zase v neděli s velikým strachem jsem se obrátila, vobávajíc se, že mne z brány ven pustiti nebudou chtíti, ale oni mne s pomocí Pána Boha a některejch dobrejch lidí pustili. Za to jsem jim s velikým strachem dvě hrsti peněz dala (měla jsem s sebou dva vozy spížný). Jak jsem z Prahy vyjela, nebyla jsem sotva čtvrt míle vod Prahy, a hned v Praze veliký, hrozný střílení slyšet bylo. A tak jsem ten den, děkujíc Pánu Bohu, bezpečně asi hodinu na noc domů na Nový Dvory přijela. Nazejtří potom hned veliká síla Uhrů všudy vokolo Novejch Dvorů z Prahy utíkala. Král taky sám. Někteří praví, že do Vratislavě, a někteří zase praví, že do Kladska utíká. A s ním pán z Roupova, Berka a jinejch mnoho, i některý paní; hrabě z Thurnu, slyším, na Letovice jel. A dali se v tom slyšeti a nám hrozí, jestliže se všickni k tomu nepřičiní, aby se to nějak pěkně porovnalo, že pojedou pro víc lidu válečnýho, že na nás Turky, Tatary, Uhry přivedou. Já Pánu Bohu věřím, že jim toho neráčí dáti, nýbrž nás ráčí a svý věrný spravedlivý chrániti. Oni jsou to začali a mnohý nás vo všecko připravili a teď sami všickni pryč ujíždějí. Kéž je možná, abych s Tvou Milostí mohla jedinký dvě hodiny porozprávěti, jak někteří a mnozí ke kříži lezou

Dopis paní Elišky Žerotínské z Valdštejna (příbuzné Karla staršího ze Žerotína, katoličky, která narychlo 8. listopadu 1620 v den bitvy na Bílé hoře, odjela z Prahy), který adresovala týden poté své přítelkyni, jsme ponechali s původním pravopisem a původními emocemi.

Houf stavovských politiků a úředníků, kteří zůstali v Praze po bělohorském zemětřesení, se odhodlal k poslednímu kolektivnímu činu. Spolu s deputací zemských úředníků 12. listopadu přišlo na Hrad shromáždění zbytku českých stavů, vedené nejvyšším hofmistrem Vilémem Popelem z Lobkovic. Dostalo se jim odpovědi, že jejich lítost nad rebelií je sice chvályhodná, nechť se však na důkaz opravdovosti zřeknou všech konfederací, které uzavřeli v časech odboje. Což znamená se stavy moravskými, slezskými, lužickými, rakouskými a uherskými. Příští den byla na Hradě celá hromada smluv, pojišťujících nové státoprávní uspořádání středoevropské stavovské moci. Vzdávali se tak rychle, že se ani nestačili zeptat, co na to říkají ti, se kterými smlouvy uzavřeli, a ze kterých to zatím nikdo nevzdal.

Uznali všechny nároky Ferdinanda Habsburského, kterým se předtím vzepřeli volbou Fridricha Falckého. Kapitulaci zpečetila slavnost, během níž byly uloženy ve Svatováclavském kapli na Hradě korunovační klenoty a státní archiv. V neděli 15. listopadu 1620 přijal pak císařský komisař Karel z Lichtenštejna hold ještě většího shromáždění všech tří stavů, tentokrát pěkně vkleče: Uznáváme a přijímáme císaře a krále Ferdinanda, pána našeho pořádného, posloupného, pomazaného...

Císař v těch dnech ještě nevěděl, že zvítězil, a čeští stavové už byli na kolenou.