Když
přišel autor naší národní hymny František Škroup v roce 1819 do Prahy studovat
práva na univerzitě, vstoupil ihned do družiny českých divadelních ochotníků. Toto
sdružení se o vánocích roku 1823 rozhodlo, že provede první české operní
představení ve Stavovském divadle. Volba připadla na Weiglovu Švýcarskou rodinu
(Schweizerfamilie) v českém překladu. Po ní následovala série česky zpívaných
evropských oper, mezi nimiž nechyběl Mozartův Don Giovanni a Rossiniho Lazebník
sevillský.
Když Škroupovi
kamarádi vypozorovali Františkův jedinečný hudební talent, naléhali na něho, aby
zkomponoval původní českou zpěvohru, která by se odehrávala v českém prostředí s
domácími postavami. Se svým přítelem libretistou Josefem Krasoslavem Chmelenským
napsal proto Dráteníka, jehož nechal zpívat a mluvit rodným nářečím -
slovenštinou. Tím vytvořili první a možná i jedinou česko-slovenskou operu. Revizi
slovenského textu provedl slovenský literát Kašpar Fejérpataky-Bělopotocký z
Klačan v Liptovském Mikuláši. Premiéra Dráteníka se uskutečnila 2. února 1826 ve
Stavovském divadle v Praze.
V hudební stavbě Dráteníka se
František Škroup opíral o konverzační francouzskou komickou operu a o německý
romantický singspiel. Dramatický děj Dráteníka nese většinou mluvená próza,
zřídka dramatický recitativ, kdežto citové momenty jsou vyjádřeny skvělými
hudebními čísly. Vyspělost Škroupova hudebního umění prozrazují nejlépe četné
ansámbly, které si v ničem nezadají s Weberovým stylem a dobovou italskou komickou
operou. Je samozřejmé, že deklamace Dráteníka není ještě správná, protože opera
vznikala v době nevyjasněných prozodických sporů, kdy vrcholil boj dvou českých
literárních škol - časoměrné a přízvučné.
IVAN RUML