Jihlavský rodák Jára Pospíšil (*1905) je nejen rekordmanem v počtu natočených šelakových gramodesek, kterých bylo více než šest stovek, ale patrně i v počtu veřejných vystoupení. Za téměř padesát let své aktivní zpěvácké činnosti účinkoval na jevištích hudebních divadel a na různých estrádních pódiích ne méně než 10 000 krát.

Svoji uměleckou a životní dráhu popsal Jára Pospíšil dostatečně podrobně v knížce Hvězdou operety - vyšla v roce 1978 a dodnes se často objevuje v knižních antikvariátech. Jeho raná léta připomeňme proto jen stručně: ke zpěvu přivedl vyučeného drogistu Jaroslava Pospíšila jeho otec, sbormistr pěveckého sboru Hlahol v Čáslavi. Rodinným přítelem Pospíšilů byl hudební skladatel J. B. Foerster, který tatínka v roce 1923 přemluvil, aby synka poslal ke zkouškám na státní konzervatoř v Praze, kde byl tehdy rektorem. Zkoušky dopadly úspěšně a Jaroslavova kariéra nabrala obrátky: první tištěná kritika (pochvalná) jeho pěveckého výkonu se objevila v čáslavských regionálních novinách v roce 1925 a o dva roky později již byl mladý Jaroslav na roztrhání: pracoval v čáslavské drogerii, dojížděl na pražskou konzervatoř, vystupoval v divadle a současně zkoušel a zpíval v čáslavském pěveckém sboru. Brzy přesídlil do Prahy, kde byl jeho profesorem na konzervatoři profesor Egon Fuchs.

Osudové bylo pro Pospíšila setkání s dalším přítelem rodiny, vynikajícím muzikantem a schopným organizátorem různých hudebních podniků Johnem Gollwellem, který mu nabídl spolupráci. Právě díky němu Pospíšil zpíval již v roce 1928 v tehdejším Radiojournalu (pod pseudonymem Jaroslav Veselý - konzervatoristé nesměli bez povolení veřejně vystupovat mimo půdu školy) a o rok později, po absolutoriu, také natočil z Gollwellovy iniciativy své první gramofonové desky, tentokrát již pod vlastním jménem.

Popišme teď krátce historii prvních Pospíšilových nahrávek, jak ji zmiňuje - ovšem nepřesně, jak brzy uvidíme - ve svých vzpomínkách. Vůbec první gramodesky, které zaznamenaly jeho hlas, byly natočeny v polovině května roku 1929 v provizorním studiu československé pobočky společnosti The Gramophone Company, Ltd. v podzemním sále pražského Domu odborů v ulici Na Perštýně, kde technici mateřské firmy před každým natáčením instalovali přenosnou nahrávací aparaturu. Na těchto prvních snímcích Pospíšil nahrával v pěveckém kvartetu, kterému dal John Gollwell krátce nato anglický název New Revellers (odkazující na slavný vzor - americké pěvecké kvarteto The Revellers). Tyto nahrávky - a několik jeho dalších, již sólových snímků, které prý natočil jen o šest dní později - vyšly na gramodeskách značky HMV. Koncem června téhož roku natočil Pospíšil opět v Praze a opět s kvartetem New Revellers pro etiketu HMV ještě další skladby, mezi nimi (dle vlastních slov) píseň K. Pečkeho Rudé máky (správně Vlčí máky).

Skutečnost se však s Pospíšilovými vzpomínkami rozchází v tom, že jeho gramofonové snímky pro etiketu HMV byly natočené v opačném pořadí: sólové snímky (například písně Zelení hájové a Ty bechyňské zvony) totiž mají nižší matriční čísla než nahrávky, které Pospíšil nazpíval jako člen New Revellers.

O necelý měsíc později, tedy v červnu roku 1929, vzal John Gollwell Pospíšila poprvé za hranice republiky - odjeli do Berlína nahrávat gramodesky pro český katalog německé firmy Homocord. Za doprovodu Gollwellem řízeného studiového orchestru Fred Bird Rhythmicians zde Pospíšil natočil například písničky Podskalské strašidlo, Počkej, ty budeš litovat a Já mám svou panenku v Roudnici. Tenkrát s nimi jel natočit celou sérii populárních písniček také činoherec pražského Divadla na Král. Vinohradech František Smolík - Pospíšil s ním při této příležitosti nazpíval v duetu známou písničku Jarky Mottla Maminko, mámo.

V září téhož roku odcestoval Pospíšil jako člen New Revellers do Berlína k dalšímu nahrávání pro firmu Homocord. Natáčení gramodesek tehdy šlo rychle - za tři dny měli všichni zúčastnění údajně nahrát dvanáct písniček.

Zde malá odbočka: ze svého prvního berlínského natáčení Pospíšil - podle vlastní vzpomínky - odvezl vlakem několik voskových kotoučů s pořízeným zvukovým záznamem do Prahy, kde se tehdy měly pokusně vyrábět gramodesky. Galvanoplastickou dílnu (nezbytnost pro výrobu matric, z nichž se lisují gramodesky) tehdy v Praze začala provozovat gramofonová firma Esta - žádné Pospíšilovy snímky ale tenkrát na této značce gramodesek nevyšly.

Nejde ovšem o jedinou nejasnost či nepřesnost, která se v Pospíšilových vzpomínkách objevuje v souvislosti s nahráváním gramodesek. Ocitujme ještě jedno jeho tvrzení: "Další firmou, jejíž technici se objevili v Praze a natáčeli, tentokrát v hotelu Praga, byla Edison-Bell, pro kterou jsem tenkrát nazpíval písně Zelení hájové, Já mám svou panenku, Granada, Tys hvězda má a další. Desky s těmito nahrávkami jsem ovšem nikdy neviděl. Gollwell, jehož "džob" to byl, mně na místě zaplatil - bylo to myslím dvě stě korun za písničku, ale co se s nahrávkami stalo, netuším dodnes..." Zmiňované tituly ve skutečnosti Pospíšil natočil již v roce 1929 pro firmu Homocord, která je také na své etiketě promptně vydala. Je dost nepravděpodobné, že by později chtěla mít konkurenční gramofonová firma na své etiketě stejné tituly, navíc v podání stejného zpěváka.

V Pospíšilem zmiňovaném Gollwellově tangu Granada - někdy též nahrávaném pod názvem Carmen - zaznívá po silně erotické textové předehře (...tělo k dobrodružství připraveno jest...) též zpěvákova odvážná výzva k téměř sadomasochistickým hrátkám: Carmen, za tebou mne táhne neznámá moc, Carmen, svůj život nabízím za jednu noc, ty krutá krásko lačná, panovačná - řekni jen a jsem ti poroben pro noc i den. Carmen, zatni své prstíky v každý můj sval, Carmen, cigaretou svou mne spal - vládni, ó, vládni, zemřít pro tebe jedinou bych si přál.

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz