Proč jste se rozhodl přehodit další stylovou výhybku?
Já jsem člověk, který se dívá do budoucnosti, minulost mě moc nezajímá. Ne že by mě nezajímala historie, baví mě třeba studovat české dějiny, ale v mém domě nenajdete věc, která by byla starší než tahle sedačka (ukáže na moderní kus nábytku ve své pracovně). Pokud bychom připustili eventualitu nějakých minulých životů - já tomu teda moc nevěřím, ale připusťme to -, pak jsem dřív žil na nějaké jiné planetě, která byla technologicky hodně vepředu. Kdykoli sedím ve startujícím letadle, zažívám těžko vysvětlitelné déja vu, hned se mi chce dojetím brečet. Nejradši bych celé dny sledoval různé UFO filmy. (smích) Tím vysvětluju, proč chci dělat moderní muziku.

Před časem jste vzbudil velkou pozornost prohlášením, že bigbít už nemůžete poslouchat, že s tou hudbou končíte. Proč pro vás rock přestal být zajímavým?
Jako muzikant nemůžu ustrnout, nemůžu hrát do smrti bigbít, mě to nebaví. Bigbít se vyžil, zůstává v krystalické podobě jako je metal, ale jinak tu káru všichni táhnou dál. Souvisí to také s tím, že bigbít je hrozně přímočarý a jak je člověk dospělejší, mentálně mu to nesedí, je to jednoduché, je to pravdařství, něco jako kotlíkařina. Zkrátka, je to trošku moc pravda.

A co odpovíte těm, kteří vás budou obviňovat z konjunkturalismu?
To nemá s nějakou kalkulací absolutně nic společného. Já si z toho techna - nebo jak tomu budeme říkat - beru jen to, co se mi hodí do krámu.

Jaké bylo vaše první setkání s house music, technem, taneční hudbou?
Předloni jsem nějaký čas strávil v Americe a navštívil i indiánskou rezervaci kmene Cherokee. A zasáhla mě hudba, kterou indiáni produkovali, zjistil jsem, že tam taky tlučou house. Třeba deset minut nezmění tempo, které se pohybuje mezi 100 a 120 údery za minutu, buch, buch, buch. To byl jen impuls, začal jsem se zajímat a nakonec mě to začalo bavit, i když jsem tu hudbu nejdřív neměl rád, stejně jako doposud nemám rád disco. Postupně jsem ale zjistil, že house nemusí mít s diskem nic moc společného. Jednu podstatnou věc ale společnou mají, a sice to, že se v obou stylech s prominutím tluče na všechny čtyři a tím vlastně opouštíte rock. Nivelizujete rockové bubny na takovou lepší taktovku.

Na svém novém albu jste se dostal do hudebních sfér, v nichž často mizí rozdíl mezi tvůrčím muzikantem a techniku ovládajícím diskžokejem. Necítil jste to zpočátku jako mírně degradující?
Použiju příměr: jako skladatelé jsme vždy vytvářeli obrazně řečeno cihlové domy. Cihla byl tón a my dávali cihličku k cihličce, tón k tónu. Takhle to mnozí dělají dodnes. Ještě dodnes musí použít cihlu, chtějí-li mít mírně zakulacené výklenky domu. Jenže vývoj šel dál, začaly vznikat prefabrikáty, dejme tomu panely - vzali jsme hotovou stěnu, často už i s oknem a dveřmi, a tu použili. V té chvíli jsme už ale nemohli říct, že jsme ten dům vymysleli, protože to okno tam vložili jiní, kteří navrhli i tvar. My to jen koupili a sestavili. V téhle fázi jsme teď, používáme takzvané loopy, zvukové smyčky, které vymysleli a nahráli jiní muzikanti, sestavujeme je a podepisujeme se pod celkové kompozice jako autoři. Říkáme, že nám na nahrávce hrajou bubny, ale to hrajou bubny nějakého Američana v San Francisku. Můžeme si ovšem ty smyčky také vyrábět sami.

Jenže dnešní "dýdžejové" se dostali ještě dál - nejsou to skladatelé ani hudebníci...
Nedávno jsem měl ve studiu mladého kluka, který mi přišel přehrát svoji muziku. Bylo mu asi osmnáct, říkal si taky dýdžej, ale sám neuměl zahrát ani hoří. Jenže pak mi pustil nahrávku, která byla zvukově i rytmicky dokonalá. "To jsem celý udělal, to je můj set," povídá ten kluk. A pak mi to vysvětlil. Tihle lidi už nepoužívají ani ty loopy, oni si rovnou koupí celou desku, na které jsou nekonečné koberce rytmů, tu desku prolnou s jinou deskou, různě to upravujou a kombinujou a já nevímco a vzniká opět něco jiného. Jakási makrokoláž. Fór je v tom, že to zní skvěle, ale ani já už nedokážu stanovit autorský podíl.

Přepokládám, že takto vy nepracujete...
Já jsem na úrovni spíše mikrokolážekoláže, doplňované vlastní hudbou. Používám, řekněme, cizí rytmické podklady, rozstříhám je, sestavím, a použiji jako doprovod stále ještě klasicky napsané písničky a textu. Ta koláž se tak projeví jen v aranžmá a ne v kompozici samotné. Když se podíváte na Koláře, těžko můžete říct, že to není jeho obraz, i když tam vidíte třeba oko Mony Lisy. Ale tihle mladí, ti už vezmou cizí obrazy a jenom je hodí různě přes sebe a prolejou olejem nebo polévkou, nechají trochu ohořet a nakonec se po nich třeba projdou. Přesto jsem pochopil, že to přináší nový umělecký rozměr, který je legitimní. Je to jakási syntéza, která se v dějinách hudby periodicky opakovala

Vrátím se zpátky k původní otázce: Necítíte to vše jako degracující?
Ani náhodou a řeknu vám proč. Ten základní rozdíl mezi mou hudbou a tím dýdžejovským typem muziky vzniká ve chvíli, kdy prostřednictvím téhle totální virtuální reality (poklepe na obří mixážní pult) veškeré vypůjčené základy úplně překopu. Kdybych pracoval s Výběrem, Michal Pavlíček by klidně nechal ještě přebubnovat bubny, pak by předělal basu a tím by dosáhl toho, že by ta hudba byla kompletně nahraná živými muzikanty. Bylo by to dobré, ale ten lidský faktor by to celé trochu znepřesnil a přiblížil Výběru. Já chci tentokrát zachovat ten elektronický charakter hudby. (Ozve se vyzváněcí tón mobilního telefonu.) Pardon, můžu si to vzít?

Samozřejmě.
M. K. horečně vyřizuje telefonát. Po chvíli zavěsí. To byla jedna mezzosopranistka ze Sibiře. Marina Domašenko. Je jí devětadvacet, v jedenadvaceti se začala učit zpívat a za dva měsíce přebírá titul Diva Ameriky, jako nejlepší operní zpěvačka USA v tomto roce. Za osm let! V USA! Úplná bomba!

Také z alba Za kyslík jsou často slyšet dívčí vokály. To je dcera Natálka?
Ve třech věcech se objevila Natálka, v jedné Míša Zemánková a ve čtyřech Zlata Kinská, která mi s deskou pomohla nejvíc, protože mi dělala oponenturu a po celou natáčení také hudební asistentku. A já potřebuju oponenturu z hlediska mladých lidí. Jo a málem bych zapomněl na syna Mikyho.

Podle čeho si vůbec vybíráte své spolupracovníky?
Já si je dosud vybíral spíše náhodně, ale přemýšlím o teorii takové širší hudební rodiny. Kdo zrovna přijde a má dost času, ten natáčí. Rád pracuji se superprofesionály, ale také rád s lidmi, kteří se třeba umělecky teprve hledají, ale mají čas a ochotu k experimentům. Když zavoláte Basikové nebo Bílé, nazpívají vám cokoli a udělají to určitě skvěle - jenže můžou nabídnout jen omezené časové možnosti. S mladými a ještě ne zcela hotovými lidmi můžete pracovat neomezeně dlouho, jsou ochotní, mají jiný přístup, baví je to.

Mnoho lidí se domnívá, že dnešní elektronická taneční hudba je pro současné mladé lidi tím, čím byl bigbít pro dnešní třicátníky, čtyřicátníky. Kde jsou podle vás styčné plochy obou zmíněných stylů?
Já vám něco pustím. (Pokojem se line ohlušující rytmus písně Teror...) Tak to je třeba jedna písnička, která je přesně na pomezí rocku a housu. Ty styly nejsou tak vzdálené. Zatímco bigbít a jazz jsou dvě různé kategorie, ostřejší house z bigbítu vyrostl, je to jeho pokračování. Jeden zásadní rozdíl tu ale je a spočívá v mentalitě posluchačů. V housu jde o jiné věci než v bigbítu, posluchači house music se o politiku a sociální kritiku nezajímají, jim je všechno fuk.

V minulosti jste tak ovšem mnohokrát učinil a v některých případech to rozhodně nedopadlo špatně...
Ale většinu hitů Výběru jsem stejně otextoval sám, nebo s klukama. Třeba Snaživce, Prachy, Člověka bez talentu, Chvastouna, Tatrmana atd. Ale Čechovy texty Pražákům, těm je hej, nebo Zubatá to byly prvotřídní a perfektní ptákoviny - zrovna tak jako Čokův Václavák a Novotného kultovní text Proč jen já. Dneska si už ale všechno píšu sám. Jakmile mě něco napadne, třeba jen slogan, hned si to radši poznamenám. Třeba teď mám poznamenáno: Klevetíme rádi. Klevetíme, pomlouváme, každýho ňák prodrbáme... ve tmě a smrádku s dusnem... dokud neusnem.

Před pár lety jste se jako výhradní skladatel podílel i na debutovém albu své dcery Natálky. Jak tu desku s odstupem let hodnotíte?
Nemám vůči ní zásadní výhradu, i když neměla žádnou jasnou koncepci. Spíš to byly jen různě posbírané písničky. Já jsem si původně myslel, že dám Natálce pod stromeček její soukromé cédéčko. Proto jsem se s tím nechtěl až tak párat. Ale po nazpívání jedné nebo dvou věcí jsem zjistil, že je schopná udělat regulérní album. To jí bylo třináct, čtrnáct let. Teď bych jí chtěl udělat desku s jasným autorským rukopisem, která bude ještě abstraktnější než Za kyslík a čistě taneční.

Zdá se, že máte o budoucnosti své dcery jasnou představu.
Ale ona to sama tak chce! Společně jsme si vytyčili takové mantinely: když bigbít, tak mansonovského stylu, takový ten insektoidní, hmyzí rock - ale to jen tu a tam. Spíš by na desce měl být vesmírný house. Jako kdybyste přistál na jiné planetě a poslouchal, co tam hrajou. Bude to hodně progresivní deska, hratelná tak maximálně na Rádiu 1.

Jak ve světle alba Za kyslík vypadá budoucnost skupiny Výběr?
Hned po albu Natálky nebo ještě souběžně se chci vrhnout na desku Výběru. My máme s Pavlíčkem téměř dokonalou spolupráci. Myslím, že jsme překonali takové období, které mohlo být rizikové. Teď, kdy jsme tím životem natolik omlácení, že nám je všechno napůl jedno, už se mezi námi konflikt nezrodí. To, na čem se v muzice nedomluvíme, velkoryse přejdeme.

Přemýšlíte o koncertním provedení svého nového alba?
Určitě. Zatím jsem se dohodl s Romanem Holým a Monkey Business, že by si vybrali pět, šest pecek a udělali je v takovém funky duchu. Já bych s nimi jezdil a hostoval. Jsou to dobří kabrňáci a mají smysl pro srandu a taky jundu. A za rok chci jezdit s Výběrem.

To už ale asi nebude takový Výběr, na který jsou fanoušci zvyklí, že?
A co by nebyl. Já už nebudu chtít ten normální bigbít, ale podobnej nářez a power se tam musí udržet.

Muzika, kterou teď děláte, má v některých momentech velmi blízko k filmové hudbě. Chystáte něco i v tomto směru?
Není čas. Udělal jsem hudbu ke třem stovkám filmů a teď už nechci. Je to sice zábavná práce, ale filmová muzika stejně není schopná stát sama o sobě, takže práce na ní je vlastně, až na výjimky, ztrátou času.

Nyní obraťme list. Na začátku roku 1998 jste mi v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas řekl, že politika vás, bývalého poslance Federálního shromáždění a předsedu parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk...
...dokonce člena předsednictva Federálního shromáždění! To jsem o sobě ani neříkal, ve své rozjívenosti jsem zapomněl, že jsem měl ještě tuhle funkci. Proboha živýho, já byl v předsednictvu!

...Říkal jste, že politika vás opět pohltí jen za předpokladu, že situace bude neudržitelná a že se bude pořád zhoršovat. Přišla léta opoziční smlouvy, televizních krizí, mediálních rad. Nebyly to ty pravé důvody pro váš návrat na politickou scénu?
Nebyly, já mám představu toho průšvihu trošku výš než to, že se Langer a Rocker snaží uzurpovat veřejnoprávní televizi. Pro mě to byla sranda, to si jen holky a kluci z ODS snažili vyřizovat účty. Pro mě Langer není nic, kvůli čemu bych vstupoval do politiky, to je jenom nějaký Langer. Ale jestli jsem někdy vážně přemýšlel o tom, že se do politiky vrátím, pak po letošním volebním výsledku. Tam už se to blížilo maléru větších rozměrů, maléru, který by naplnil definici toho průšvihu, o kterém jsem mluvil. Kdyby komouši vyhráli volby, jdu do toho hned.

Vy jste stále externím poradcem prezidenta Václava Havla. Také to se asi s členstvím v politické straně neslučuje...
Máte pravdu, dokud bude Václav Havel na Hradě, tak svou politickou účast vlastně ani řešit nemůžu. Já už jednou málem založil stranu a na Hradě mi dali jasně na srozuměnou, že když založím stranu, tak nebudu moci nadále s prezidentem takto úzce spolupracovat. Ale mně na tom záleží, je to pro mě dvanáct let spolupráce s člověkem, kterého si velmi vážím a mám osobně moc rád. Prožil jsem s ním nádherné a pohnuté období. Jedno z nejvýznamnějších v dějinách našeho státu.

V době, kdy - s jistým zpožděním - přemýšlíme o nástupci Václava Havla se nemohu nezeptat na to, koho byste od února příštího roku na Hradě rád viděl vy.
Pokud bych si měl vybrat z dosud známých kandidátů - aniž bych přemýšlel o tom, do jaké míry je reálné, aby se na Hrad dostali -, tak bych tam rád viděl Halíka. Kromě toho, že je farář, nemá černý bod. To, že je to farář, pro mě samozřejmě žádný černý bod není, ba naopak, ale pro mnoho lidí kupodivu je. Halík je člověk, který nikdy neudělá nic špatného, jenže podle mě nemá velkou šanci. Stejně jako další můj kandidát, Jaroslav Šabata, je osobností havlovského intelektuálního a humanistického přesahu.

Pojďme na úplný závěr k těm kandidátům, kteří jsou takzvaně průchodnější.
Pak bych byl pro Petra Pitharta. To je taky výborný a vzdělaný člověk, i když je otázka, jestli i on bude volitelný, protože jsem slyšel, že nemá velkou podporu u sociálních demokratů. Pokud by neprošel ani on, máme tu dalšího kandidáta s dobrou a statečnou minulostí. Otakara Motejla. Toho jsem mezi prvními nejmenoval hlavně proto, že přistoupil mezi kandidáty daleko později a logicky se tedy zařadil v mých očích na konec fronty. Pokud by ale prošel volbou, budeme mít dobrého prezidenta. Pořád bych chtěl, aby byl prezidentem někdo z bývalého disentu, z lidí, kteří se osvědčili a byli ochotni něco pro druhé obětovat. Ale považoval bych za naprosto neúnosné, aby se tam objevil někdo z lidí, kteří vstoupili do KSČ v letech normalizace. To, že někdo do partaje vstoupil v roce 1946, pro to mám pardon. Ale jestli tam někdo vlezl v roce 1986, v době, kdy už byl režim prokazatelně zločinný a navíc směšný a nikdo se ho nebál, tak to musel být člověk s proměnlivou morální kvalitou a navíc ještě politický trouba, kterému ani nedošlo, že se režim hroutí a že jeho vychytralý a konjunkturální čin se mu stane přítěží pro zbytek života. Mein Gott. Takový člověk by se v žádném případě neměl stát českým prezidentem.

MILAN ŠEFL