Skladba Raunchy byla jednou z těch, které vaše generace v padesátých letech "lovila" z rádia Luxembourg. Poslech takových stanic měl pro vás jistě zásadní význam. Nebo jste měl to štěstí, že se k vám první rokenroly dostávaly odjinud?
Já poslouchal hlavně AFN, stanici vysílající z Mnichova pro americkou armádu, ta se dala v Praze docela slušně vyladit, byť byla často rušená. Z AFN jsem si pořizoval i první magnetofonové nahrávky, takže to, co jste řekl, pro mě platilo stoprocentně, u rádia jsem proseděl celé dny. Tenkrát jsem ani nic jiného neposlouchal, česká populární hudba mě svým způsobem odpuzovala, i když dnes vím, že v některých případech to bylo neprávem. Ale ve dvaceti jsem o ni neměl sebemenší zájem.

A jakou roli hraje rádio ve vašem životě dnes? Máte na svém přijímači "navoleno"?
Rádio je můj celoživotní přítel, i když doma si poslechnu jen to, co si sám vyberu. Zato v autě bez rádia vůbec nemůžu být. Přebíhám ze stanice na stanici, v celou si poslechnu zprávy na Radiožurnálu, ale dlužno říci, že poslouchám i jiné stanice. Některé se mi líbí, některé ne, ale výběr je obrovský a to je nejdůležitější. Jestli si někdo stěžuje, že nějaké soukromé rádio hraje hlouposti, tak ať to neposlouchá, je spousta stanic, kde hlouposti nehrajou.

Už jsme se zmínili o nahrávání písniček ze zahraničních rádií, často jediného zdroje repertoáru prvních českých rokenrolových skupin. Ty písně se tehdy zpívaly takřka výhradně v originále. Nebyl v tom problém? Dnes rozumí anglicky kdekdo, ale tehdy to tak asi nebylo.
Jistý problém v tom byl, ale spíš z hlediska komunistického establishmentu, neměli nás zkrátka rádi. Publiku bylo ale úplně fuk, že textům nerozumí. Já si dokonce myslím, že v těch raných rokenrolových časech nehrály texty roli ani pro Američany nebo Brity, šlo spíš o rytmus a nový výraz, souhru instrumentů s hlasem, případně s hlasy. Texty nebyly nijak nosné, byly jednoduché a mnohdy až primitivní, což ale vůbec nevadilo, protože se to k té muzice krásně vázalo. Taky u nás občas někdo zpíval takzvaný telefonní seznam, znělo to jako angličtina, ale byly to nesmysly, což mě ovšem dopalovalo, protože já přece jen na angličtinu dbal a moje texty byly až na drobné výjimky anglicky správně. Pravda, někdy jsem třeba něco špatně odposlechl a udělal chybu - z nahrávek, které jsme v roce 1964 udělali s Olympikem, vím, že jsem občas ulít. Riziko chyby bylo tenkrát veliké, i když párkrát jsem měl doma na návštěvě Američana nebo Brita a chtěl jsem od nich poradit, co že se to v té které písničce zpívá, a oni mnohdy ztroskotali přesně na tom co já.

Vy jste dlouho odmítal zpívat česky, přesvědčil vás prý až Jiří Grossmann. To je ta známá historka, jak jste vysvětloval obsahy písniček a zdržoval představení.
V letech, v nichž rokenrol ztratil svou sílu a Britové, počínaje Beatles, se ujali žezla, zakotvila většina rokenrolových hvězd padesátých a počátku šedesátých let, které já ctil nejvíc, ve vlnách country muziky, zmoudřela a přešla ke stylu, ve kterém oproti rokenrolu velmi záleželo na textech. Já je následoval a najednou mně začalo být líto, že textu, který je krásný, nikdo nerozumí. Proto jsem v Semaforu před každou písničkou vykládal: To bylo tak, že oni se sešli, pak se rozešli, pak byli v lese a ona ho zastřelila... Grossmann to nechápal, stával za oponou, kroutil hlavou a jednou se mě zeptal, proč čtvrt hodiny vysvětluju to, co pak dvě minuty zpívám, a proč to nezpívám rovnou česky.

Jedním z prvních textů, které pro vás Jiří Grossmann napsal, byl ten k písničce Oh, Ruby, která vás provází celý život...
To je pravda, naposledy jsem ji zpíval včera večer. Zvláštní je, že mi není vůbec protivná, i když jsem ji zpíval tolikrát. Originál Ruby, Don´t Take Your Love jsme s Jirkou prvně slyšeli u mě doma na rádiu Luxembourg a tak se nám ta skladba líbila, že jsme hned začali dělat na její české verzi. K Oh, Ruby a k mým dalším písničkám s prvními českými texty se váže historka, která by Grossmanna určitě potěšila a s odstupem let mu vlastně dává za pravdu. Svého času jsem byl opájen vodkou jistým komunistickým funkcionářem a on mi najednou povídá: To víte, soudruhu Bobku. Když jste zpíval anglicky, to se nám líbit nemohlo, ale od té doby, co zpíváte česky, tak je to ještě horší. Já jsem na něj vyvalil oči, co tím jako chce říct. Tak dodal: Protože teď tomu lidi rozumějí! Bolševici si zkrátka už tenkrát uvědomovali, že ona "ideologická diverze", z níž nás podezřívali - a právem, protože nám opravdu šlo o to, režim přinejmenším podráždit, se kupodivu dělala líp česky než v angličtině.

Řada dnešních mladých kapel také odmítá zpívat česky, tvrdí, že určitá muzika se zpívat česky prostě nedá. Co si o tom myslíte, je možné dělat v češtině třeba funk, rap nebo blues?
To nemůžu posoudit, protože moderní muziku neznám. Já jsem vůbec velký neznalec populární hudby, i té angloamerické, a to od té doby, co jsem začal zpívat profesionálně. Dokud jsem studoval a měl čas sedět u rádia, věděl jsem všechno, kdybyste se mě zeptal na jakoukoli píseň nebo interpreta z let 1953 až 1966, byl byste překvapen mými vědomostmi. Od té doby už muziku tolik nesleduju, ale řekl bych, že ti mladí mají dneska pravdu, myslím, že na tom, co jste naznačil, něco bude. Ne že bych byl velkým zastáncem třeba rapu - naopak si myslím, že je to často odpudivá a vulgární muzika, ale angličtina se k ní samozřejmě hodí spíš než čeština. O tom nemůže být sporu.

Je zvláštní, že vy, který jste české texty dlouho odmítal, jste nakonec proslul vytříbeným vkusem právě pro textovou část písničky. Je to tak, že jste si své textaře vychoval, že jste jim dával určitou představu o obsahu písní?
Víte, já si vždycky vybíral písničku už s ohledem na to, jaký má text. Ten jsem pak doslovně přeložil a úkolem textaře bylo přebásnit překlad do češtiny - pokud tedy textař nebyl současně skvělým angličtinářem, jako například Pavel Vrba nebo Michael Žantovský. Faktem je, že dodnes nejsem vůči textařům příjemný, řadu textů jsem zpívat odmítl a mnohdy si u některých textařů na nějakou dobu neudělal dobře. Už v případě Oh, Ruby jsem se s Grossmannem mírně nepohodl. Písnička měla končit slovy Oh Ruby, ksakru, jak žil bych rád a to ksakru se mi tam nelíbilo, říkal jsem Jirkovi, že to slůvko mi nějak nejde z pusy, že tam to oslovení dáme raději dvakrát. Odjakživa mi záleželo na tom, aby čeština byla v textech správná, spisovná, i když, jak slyšíte, v běžných situacích mluvím jazykem hovorovým. Ale jinak je tomu v písničkách, v nich by čeština měla být ctěna.

Celý život si vybíráte písně z repertoáru zahraničních hvězd. V Česku je ale dodnes poměrně nezvyklé, aby zpěvák nazpíval coververzi písně, která tu dosud není známa. Podle jakých kritérií se tedy rozhodujete, máte-li si vypůjčit píseň od jiných?
Je pravda, že jsem si nikdy nevybíral jen populární písničky, Oh, Ruby jsme s Grossmannem udělali hitem dřív, než se ta píseň stala hitem v Americe. A ta kritéria? Písnička, kterou chci zpívat, se musí nejdřív líbit mně, musí se líbit i tomu, kdo má psát text, a musí se líbit kapele. A teprve pak přijde na řadu to nejdůležitější - začnu uvažovat o tom, jestli by se ta písnička mohla líbit lidem, kteří ji budou poslouchat. Skloubit tyto předpoklady není vždy úplně snadné. A taky se mi to několikrát nepovedlo.

Můžete být konkrétnější?
Já mám dost rád Leonarda Cohena a jednou jsme se s textaři Vladimírem Poštulkou a Pavlem Vrbou pustili do dvou jeho písní. Zkusili jsme udělat Tower Of Song a Take This Waltz. Odezva byla minimální. Lidi ode mě Cohena nevzali, přestože si dodnes myslím, že jsme ty písničky interpretovali velmi slušně.

Vaše kariéra je svým způsobem neobvyklá. Přijde mi, že jste se nikdy netlačil za každou cenu "nahoru", konečně první sólové album vám vyšlo skoro ve čtyřiceti. Šlo o důsledek vaší zdrženlivosti, nebo o nepřízeň režimu?
Spíš to druhé. Za normalizace platil předpis, že na desce musí být nejméně polovina domácí tvorby, čtvrtina socialistické tvorby, tedy albánské, bulharské nebo čínské, a pouhá čtvrtina té západní, "imperialistické". A vydavatelé věděli, že já míval repertoár na sto procent imperialistický... Jenže zásluhou Jiřího Maláska, šéfdramaturga Pantonu, album Veď mě dál, cesto má nakonec vyšlo, dokázal ho prosadit i s tím, že až na dva tradicionály na něm byly jen skladby amerických autorů. Tradicionály zmiňuji schválně, ty se totiž tolerovaly, čehož někteří kolegové využívali - ukradli písničku nějakému Američanovi a napsali pod ni, že jde o tradicionál. Ale ještě k Maláskovi. O tomto pánovi platilo to, co o mnoha jiných lidech, kteří v době totality něco dokázali: prostě se nebáli a šli do konfliktu. Buď to nevyšlo, nebo to taky vyšlo, jako v případě zmíněné desky.

Po sametové revoluci jste se jako řada jiných kulturních osobností, které neztratily svou tvář, začal politicky angažovat. Stal jste se straníkem. Proč?
Dnes vím, že jsem to neměl dělat, ale po listopadu jsem si uvědomil, že moje poloha "ideologického diverzanta" skončila s nabytou svobodou, že už nikoho nebudou zajímat české verze písniček, které si mohou v originále koupit v kterémkoli obchodě. A taky to tak bylo, navíc první dva roky po listopadu nebyl zájem ani o koncerty, všichni žili politikou. Tak jsem si říkal, že mě možná bude zapotřebí jinde, že budu dělat něco, jak říkává pan prezident, smysluplného. Politikou jsem se vždycky zabýval a zabývám se jí dodnes, myslím si taky, že nikdo se jí v životě nemůže úplně vyhnout. Ale moje politické záměry skončily s kandidaturou do Senátu, absolvoval jsem předvolební turné, debatoval s lidmi, někdy jsem jim i zazpíval. Turné mělo obrovský úspěch, byl jsem přesvědčen, že musím vyhrát. A ne. Totální propad.

Čím si to vysvětlujete?
Není tomu tak všude, ale u nás si lidé myslí, že herci a zpěváci do politiky nepatří. Patří do ní malíř pokojů, patří do ní i inženýr, ale já byl v té době zpěvákem, takže jsem neuspěl. Podobně dopadli všichni od kumštu. A kdo nepropadl, zvolna propadává. Na druhou stranu musím říct, že bych byl asi strašně špatný senátor, já jsem člověk, který má nepořádek ve svých věcech, co uložím, to už nenajdu, nejsem schopen si nic zapamatovat. Nicméně tenkrát, po volbách, jsem byl zklamaný.

Občanská demokratická aliance, kterou jste spoluzakládal, byla donedávna součástí Čtyřkoalice. Co říkáte na smutný konec tohoto seskupení?
Já s tím počítal od začátku, Čtyřkoalice byla umělým konglomerátem, který neměl logiku. Ale že se její členové rozhádají tak brzy, to jsem tedy nečekal. Škoda.

Jak pohlížíte na často diskutované téma podpory umělců politickým stranám a seskupením? Nespočívá nedůvěra občanů vůči takovým gestům v jistém traumatu z let minulých, kdy právě umělci často vystupovali na podporu komunistického režimu?
Ale vždyť je to něco úplně jiného. Že se tak dnes děje v zemi svobodných voleb, snad nepopírají ani ti největší nespokojenci, kteří všude vykládají, jak to tady všechno špatně dopadlo. Politická angažovanost je dobrovolná a konkrétně umělci může spíš ublížit - skalní příznivci jiné strany než té, které v předvolební kampani herec nebo zpěvák pomáhá, na dotyčného už nikdy nepřijdou. Pomáhat bývalému režimu, to bylo něco jiného, bylo to snad pochopitelné, ale v každém případě nesmírně nemravné, protože málokdy upřímné. Ono to totiž nemuselo být. S výjimkou třeba Jiřiny Švorcové, která stranu podporovala z hlubokého přesvědčení, šlo jen o prospěchářství těch lidí. A jaký prospěch může mít takzvaný umělec z podpory nějaké strany dnes?

Jako člověk se zájmem o věci veřejné a jistě i jako absolvent fakulty architektury byste možná mohl shrnout, v jakém stavu se současná Česká republika nachází, jak vypadají její města, jaký vkus mají její občané.
Život tady se změnil zásadně a k lepšímu. Podívejte se z okna na Bělohorskou ulici. Dneska vypadá nádherně, ale byla příšerná a mohla být ještě příšernější. Komunisti neměli zájem ji nějak udržovat, protože kolem ní chtěli postavit paneláky. Na poslední chvíli se tomu zabránilo. Ale nemluvme jen o Břevnově, každý ví, že fasády osmdesáti procent pražských domů jsou opravené. A protože jezdím po krajích českých a moravských, můžu říct, že prokoukla i menší města. Samozřejmě, vznikají i kýče, když se člověk podívá do Nebušic, chytne se za hlavu, co to bylo za nápad stavět v Praze americké domky. Ale pořád je to lepší než šumperáky, takzvané televizorky a pár dalších typových projektů. Nemluvím o oblékání nebo autech na ulicích, to už bych zabíhal do příliš konzumních záležitostí. I když nic proti konzumnosti, já prožil život s umělou konzumností, s frontami v Domě módy a prodavačkami, které jste musel podplatit, aby vám prodaly boty. Lidi se dneska rozčilují, že mají schránky přecpané reklamními letáky, ale mají krátkou paměť. Vzpomeňme si, jak to bylo dřív.

Povídáme si v prostorách vašeho domu, který působí spíše účelným než extravagantním dojmem. Znamená to, že jako architekt dáváte před okázalostí přednost pohodě?
On ten dům není moc krásný, obyčejná zednická architektura, ale já ho miluju, to ano. Když se naši ve třicátém roce vzali, koupili ho provizorně, že v něm jako pár let stráví a pak že můj otec, stavební inženýr, poblíž vyprojektuje dům podle svých představ. Jenže přišla válka, komunismus a už k tomu nikdy nedošlo. Ale já jsem vlastně rád, staré domy se mi často líbí víc než ty nové. Navíc je tu všechno z cihel, takže můžu bourat a přestavovat, což v moderních domech tak úplně nelze.

Myslíte si, že to, jak člověk bydlí, vypovídá o jeho povaze, jeho založení?
Rozhodně, alespoň v mém případě a v případě mé ženy to určitě platí. Když nás pozvou na návštěvu, automaticky usuzujeme podle vzhledu a zařízení bytu, jací vlastně hostitelé jsou, a jestli jim ten byt odpovídá nebo neodpovídá. Je mi divné, když někdo s vrcholnými nároky na značku automobilu nebo oblečení bydlí tak, že si říkáte, jak v tom vůbec může vydržet. Já takový nejsem, já musím mít všechno tak, jak si představuju a tak, jak mi to vyhovuje.

Možná bychom se na závěr mohli věnovat vaší zpěvácké současnosti. Brzy vám vyjde nové album se staršími písněmi. Proč jste se po albu nových skladeb Jsem pouhý známý vrátil k prověřenému repertoáru?
Nemám rád, když člověk vykrádá sám sebe, ale řekl jsem si, že ty staré písničky zpívám už úplně jinak než před dvaceti, třiceti, neřkuli čtyřiceti lety, že nazpívat je dnes znovu je už docela opodstatnitelné. Album jsem nazval Všem dívkám, co jsem měl kdy rád a je věnováno hlavně mému ženskému publiku, publiku, které je pro každého zpěváka velmi důležité a velmi si jej považuje, protože bez něj by to nebylo ono. Jedinou novou písničkou desky je titulní skladba, překlad americké písničky, kterou zpívali Willie Nelson a Julio Iglesias. Zvláštností je to, že text jsem napsal sám. Když o tom tak přemýšlím, je to vlastně můj úplně první text.

Zmíněné album Jsem pouhý známý vás představilo spíš coby šansoniéra než country hvězdu. Byl tento obrat výsledkem zralé úvahy, nebo přišel sám, přirozeně?
Rozhodně jsem nic neplánoval. Čím jsem starší, tím víc si považuju toho, co může muzika říct, dát. Nic proti klasickým rokenrolům, kde šlo o to, vybít energii a protestovat, ale já si teď víc užiju zpěváků, jako Sinatra nebo Nat "King" Cole, a navíc si nemyslím, že je třeba upjatě lpět na americkém repertoáru. Proto ta deska, o které mluvíte, obsahuje americký repertoár jen z poloviny, jsou tam české skladby, ale i italská, irská a švédská písnička. Chtěl jsem to tak i proto, že někteří kolegové, kteří dřív jezdili zpívat spíš do Moskvy a východního Berlína, si dneska nasadili stetsony a jsou za největší Američany. A to já teda ne!

Před lety jste prohlásil, že byste se někdy rád vydal směrem k velkokapelovému zvuku, že by vám - po vzoru milovaného Franka Sinatry - sedělo vystupování s big bandem. Už se něco v tomto směru odehrálo?
Jistě, už na mé živé desce z Lucerny big band je, dokonce tam zpívám dvě Sinatrovy písničky. Od té doby jsem si s big bandem několikrát znovu zazpíval a trvám na tom, že to je úžasný pocit.

MILAN ŠEFL