11
vychází 4. 3. 2002

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


I. H.P. N.TÉMA TÝDNE

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Co si počít s "dekrety"

Maďarský premiér Viktor Orbán pranýřoval minulý týden už potřetí odsun lidí na základě tzv. Benešových dekretů. "Byla to hanebná událost dvacátého století," prohlásil. "Kterákoli maďarská vláda musí dát najevo, že stojí na straně lidské důstojnosti, lidských práv, spravedlnosti a moderních evropských idejí. V Evropském parlamentu musí kterýkoli maďarský premiér prezentovat v této otázce principiální a morální stanovisko." Dosud se v podobně principiálním duchu vyjadřovali zpravidla jen někteří sudetští Němci, žijící především v Bavorsku a v Rakousku. Nyní se kvůli (možná že jen předvolebně) zásadovému názoru maďarského premiéra bortí Visegrád a právní expertizu "Benešových dekretů" si náhle míní pořídit Evropská unie, která je dosud ignorovala. Český premiér Miloš Zeman sice dál trvá na svém, že "Benešovy dekrety" jsou vyhaslé, leč kdyby byly skutečně mrtvé, nevydaly by na vodopád polemik v novinách, a dokonce i na evropské politické scéně. "Benešových dekretů" bylo v letech 1940?1945 vydáno celkem 143, z čehož 17 bylo ústavních: všechny naráz je dodatečně, 28. března 1946, schválilo Prozatímní národní shromáždění, čímž se z nich staly "normální" zákony Československé republiky. To je důvod, proč je historicky přesné hovořit o takzvaných Benešových dekretech, anebo psát (jako my v tomto textu) "Benešovy dekrety" v uvozovkách. Spor, zdali jsou "Benešovy dekrety" vyhaslé, anebo naopak stále "živé", a protože odporující dnešnímu pojetí lidských práv, zralé ke zrušení, se však netýká 143, nýbrž necelé desítky "dekretů", vydaných od května 1945 a týkajících se zejména národní správy, odnímání občanství, konfiskace majetku a potrestání Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Souvislost těchto "dekretů" s odsunem Němců (odsun Maďarů nebyl kvůli nechuti Stalina k přesunům obyvatelstva v "jeho" sféře vlivu dokončen, majetek i jim však byl odňat a nebyl jim v Československu vrácen), i když se v žádném z "dekretu" o odsunu a kolektivní vině sudetských Němců na rozbití ČSR nemluví, je zřejmá stejně jako to, že odsun (spořádaný, nikoli "divoký") Němců a Maďarů od nás i odjinud v srpnu 1945 odsouhlasila Postupimská konference. Požadovat právní zrušení "dekretů" týkajících se vyvlastnění a odsunu Němců a Maďarů je však totéž, jako chtít revidovat výsledky Postupimi, následně příčiny, jež vyvolaly druhou světovou válku, zpětně vyškrtnout z dějin Hitlera a logicky pak i versailleský mír, neboť po první válce nadiktovala vítězná Dohoda poraženému Německu tak ponižující podmínky a brutální reparace, že nějaký Hitler prostě nemohl nepřijít a nespustit to, co končilo mezi jiným takřečenými Benešovými dekrety. Tak jako nový zákon nemůže platit zpětně, nelze vysokou laťkou dnešního evropského práva poměřovat téměř šedesát let staré "dekrety" - zákony, pochopitelně poznamenané jinou historickou zkušeností a jiným stupněm poznání. Za války v Londýně náleželo k oné zkušenosti Benešovo trauma z Mnichova, potřeba udržet kontinuitu Československa včetně jeho ústavní a diplomatické reprezentace v situaci, kdy jednu jeho část reálně představoval Protektorát Čechy a Morava a druhou Tisův "slovenský štát", přičemž nad oběma panovalo nacistické právo. Inkriminované "Benešovy dekrety" z jara a léta 1945 v sobě jistě obsahují i prvek protiněmecké pomsty, jež v té době připadala patřičná prezidentu republiky, všem fungujícím politickým stranám a drtivé většině občanů. Za tuto pomstychtivou slepotu se dnes, vlastně už dávno, lze omluvit, vyjádřit lítost nad vyvlastněním a odsunem Němců bez individuálního zřetele, neřkuli humánních ohledů. Obojí by se slušelo učinit například sněmovně a Senátu, a rozumným Evropanům by takové gesto velmi pravděpodobně stačilo místo pokání za naše nečisté svědomí.

Konvent a Evropa

Co čekat od shromáždění, které se koncem minulého týdne poprvé setkalo v Bruselu, aby přemýšlelo o budoucnosti Evropy? Hodně napověděl právě průběh první slavnostní schůze Konventu. Už v předvečer jednání se zástupci národních parlamentů domlouvali na první "rebélii". Nezamlouvá se jim jednací řád, který prý dává nepřiměřené pravomoci předsednictvu a předsedovi Konventu. Představitelé národních parlamentů tvoří většinu pléna a nejsou ochotni sehrát roli statistů, či hlasovacích strojů. Jako jeden muž se domluvili, že budou požadovat demokracii. Ke konfliktu mezi plénem a předsednictvem ovšem nakonec na první schůzi Konventu nedošlo. Starý politický rutinér Giscard d?Estaing v předtuše procedurálního chaosu, ve který by hádka v plénu mohla vyústit, zrušil plánovanou páteční schůzi a vyzval delegáty, aby do příštího sezení sepsali své návrhy změn a doplňků a zaslali je do Bruselu poštou. Konvent je tělesem o sto pěti hlavách, které nebudou snadno hledat společnou řeč. Ve hře jsou dvě možnosti: Buďto se shodnou na pokračující politické integraci Evropy, tedy na dalším snížení významu národních parlamentů, které zastupují, anebo naopak navrhnou omezení pravomocí a zeštíhlení orgánů unie a posílení národních parlamentů. Druhá možnost přitom nemusí být ku prospěchu lidí v jednotlivých státech unie a asi o ní můžeme hovořit jako o hrozbě. Pro běžného Evropana je nejlepším řešením mít přesně stejná práva a stejné příležitosti jako kterýkoli jiný Evropan, tedy využít volnosti a společně sdílené prosperity společného kontinentu. Jakmile začne přetahování o národní svérázy, regionální kompetence, ukáže se, že některé národy jsou v Evropě silnější a jiné slabší, a ti, kteří se dnes obávají o ztrátu národní identity ji paradoxně ztratí v marném soupeření s identitou těch silnějších. Integrace Evropě přinesla stabilitu a mír. Dezintegrace by byla krokem do minulosti, kterou známe z historie. Zdá se, že Evropě otrnulo a historická paměť se nebezpečně vytrácí.