4
vychází 14. 1. 2002

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


ZKRAJE TÝDNE

Euro

Co je to evropanství? Existuje rys nebo myšlenka, která je společná obyvatelům celého kontinentu už po staletí? Nebo jen skutečnost, že Evropa je malá členitá země zaměřená sama na sebe, dodává snílkům pocit společného vědomí jednoho cíle? Nad těmito otázkami se zamýšlelo moře lidí a přišli s tak originálními nápady, že je bláhové je doplňovat. Německá filozofie nastolila ideu, že Evropa jako jediná dokázala vytvořit dějiny, udržovat je a naplňovat. Český myslitel Jan Patočka připomínal, že Evropa si od časů starých Řeků klade otázky a do centra dění staví člověka jako svobodnou a odpovědnou bytost. Evropa podle něj nenechává věci v klidu. Provokuje a snaží se najít společný dům pro politiku, duševní život a morálku. Lidé, co se na historii Evropy dívají velmi kriticky, poznamenávají, že její dějiny jsou plejádou dobývání, expanze, ničení planety a upřednostňování člověka před všemi ostatními tvory. Evropa vynalezla techniku a odlidštila svět. Křesťané podotknou, že Evropa je cesta Kristova. Krkolomná, bolestivá, ale plná reflexe a touhy po spravedlnosti. Dalo by se tak pokračovat. Evropa je podle básníků touhou po nekonečnosti, po prolamování horizontů, a to jak zeměpisných, tak znalostních. V myšlení určitých západních politiků se však Evropou myslí v poslední době něco mnohem konkrétnějšího. Evropa rovná se Evropská unie. A když je řeč o EU, tak vyskočí bruselská byrokracie, diskuse o Evropské federaci, přijímání kandidátských států a podobně. Všechno dohromady to shrnuje pojem evropská integrace. Je zajímavé, že toto prozaické mudrování o Evropě dostalo v poslední době řádně po čumáku. Většina obyvatel EU v anketě odpověděla, že si pod evropanstvím nedokáže zhola nic představit. Národní státy mají svou historii, kulturu, zvyky a hranice. A Evropa? Ta je pro obyčejného člověka příliš vzdálená, neosobní a neurčitá. Ale co bylo, již neplatí. 1. leden 2002 skutečně otevřel novou kapitolu v historii kontinentu a dal evropanství konkrétní rozměr. Stalo se jím euro. Jednotná měna pro zatím dvanáct států EU. Je otázkou času, kdy se zbytek - Velká Británie, Švédsko a Dánsko - připojí. Pak euro určitě pohltí další země ze střední a východní Evropy, které do unie míří. Těžko se dá popsat, co se před několika dny na mapě kontinentu vlastně stalo. Peníze byly odjakživa symbolem království, státu, národní ekonomiky. A teď je tady euro a tváří se jako symbol hospodářství dvanácti různých států? Je to tak. Pokud donedávna nikdo nevěděl, že nějaká evropská integrace existuje, teď to má černé na bílém. "Euro je kousek Evropy v našich rukou," zaznívalo na Silvestra 2001 v Bruselu. Je jasné, že euro není žádným duchovním symbolem. Je to věc, která bude denně na očích. Na cedulkách zboží, výplatních páskách nebo účtech v hospodě. Jestli tohle nehne s vědomím lidí o sjednocující se Evropě, tak už jí nic nepomůže.

MILAN FRIDRICH