Opravdu jste se třeba se ztrátou popularity vyrovnala tak snadno?
Popularita je velmi pomíjivá. Jeden den jste ve všech časopisech a druhý den si můžete jít tak akorát stěžovat ústřednímu topení na hlavním nádraží.

Hodně lidí se po okupaci Československa zachovalo úplně jinak než vy. Byla jste vůči nim diplomatická?
Musíte být trochu diplomat, přiznat, že každý má nebo může mít okolnosti svého rozhodování úplně jiné než vy. Často jste v situaci, kdy musíte dojít k určitému konsenzu. Nelze soudit jenom tím, že někdo kráčel po minovém poli. Já jsem do vzdoru šla bez dluhů. Jiní měli jiné podmínky a nedali se ukřižovat. Lidi žili dvojí život, ostatně určitá dvojakost byla pro minulý režim typická. Mnozí tehdy vystupovali jinak na úřední nebo oficiální úrovni a jinak v hospodách. Jinak se projevovali v soukromí a jinak v kancelářích.

Ale vy jste nezahořkla.
No, nezahořkla jsem díky tomu, že se mi narodila dcera. Od té chvíle mně už byl bolševik lhostejný. Dítě vám dá úžasně silný důvod žít a neuvědomujete si nic jiného, než že ho musíte zabezpečit. Věděla jsem, že mě musejí nechat pracovat, a bylo mi fuk, jak a kde. S dítětem je vám jedno i to, v jakém zřízení žijete. Navíc své první dítě jsem ztratila, a to mě hodně poznamenalo, doslova usadilo na zadek. Na druhé těhotenství jsem se pečlivě připravovala, přečetla jsem spoustu odborných knih a byla jsem šťastná, když se Kačenka narodila. Dnes studuje žurnalistiku a jsem ráda, že se mi se svým názorem okamžitě svěří, takže vedeme dialog. Myslím si, že se v názorech hodně shodujeme.

Proč jste se vlastně po listopadu 1989 nenechala zlákat politikou?
Je to možná tím, že jsem zůstala u toho, v čem jsem očividně byla úspěšná. Ševče, drž se svého kopyta, jak se říká. Věděla jsem, že v politice bych vydržela tak dvacet minut, protože kdybych viděla, že dobrý názor je přehlasován, určitě bych ztropila nějaký skandál. Jestli jsem někdy dospěla k nějakému rozumnému rozhodnutí, tak toto je jedno z nich.

Za to, že jste po roce 1968 také dospěla k zásadnímu rozhodnutí, jste ovšem nesla následky.
Za všechno se platí. Raději zaplatím, ale pořád si o tom můžu myslet svoje. A to je moc důležité. Je pravlastností člověka, že se nemusí pořád jen diplomaticky něčemu podřizovat a nechat se vecpat do formy, která je pro někoho jiného. Když do té formy nepatřím, tak do ní nepůjdu.

Jenže mnozí umělci se s nástupem normalizace k podobnému rozhodnutí neodhodlali, naopak. Možná by se vás mohli po letech zeptat, co jste svým odchodem do ústraní vlastně získala?
Získala jsem samostatnost a nezávislost. Dodnes nikomu nepodléhám a mám pocit, že mě v podstatě nikdo nemůže ohrozit. Akorát nemoc, ta vás může nasměrovat na úplně jinou kolej.

Mám pocit, že ve vašem případě platí přísloví o božích mlýnech. Věříte na něj?
Na to věřím. Někdy melou pomalu, ale jistě. Někdy zase zamelou strašně rychle - až je mi těch lidí líto. Ale podvody a zlé úmysly se nevyplácejí. Myslím si, že darebák nemůže mít klidné spaní. Já bych nedokázala pozřít ani suchý rohlík. Přestože by se mohlo zdát, že vítězí chytráci a podvodníci, poctivost a serióznost se určitě vyplácí. Ač jsem obchodně naprosto nezdatná a těžkopádná, vždycky jsem sázela na solidnost. Je důležité dělat věci tak, jak se dělat mají.

Dáváte šanci těm, kteří vám ublížili?
Když nejsem nucená být s člověkem, který mě zklamal, ať si dělá, co chce. Tak jsem se chovala i za bolševika. Když jsem viděla špatnost a věděla, že ji nemůžu žádným způsobem změnit, tak jsem ji alespoň úplně ignorovala, ale všude jsem říkala svůj názor. A nahlas.

Přes všechno, co vás v životě potkalo, jste neztratila ženskost...
To jsem ráda, že nevypadám jako řízek. I když člověk musí být na ten život trochu řízek, život sám ho to naučí. Já jsem takový zakuklený řízek.

Jsou pro vás muži důležití?
Teď už ne. Byli důležití, když jsem chtěla mít dítě. Ale pak jsem měla tolik práce... Ani mi nepřišlo, že muž není, a ani mně nepřipadalo, že by to s námi někdo chtěl snášet. A navíc Kačenka nebyla dítě, které by někoho dalšího sneslo. Táta byl pro ni táta a to nemůžete dítěti brát.

V devadesátých letech jste se vrátila do hudebního showbyznysu. Jak svůj "comeback" hodnotíte?
Zpívám už přes deset let a mám pocit, že jsem stále na místě. Při své druhé kariéře jsem se vrátila jako renomovaná zpěvačka, která si nepotřebuje dělat nějakou image. Tím jsem se nemusela zatěžovat ani nic investovat. Teď to mají mladí začínající zpěváci jistě horší, protože orientovat se v té muzikantské džungli je určitě umění a samotnému člověku bez agentury se to těžko zdolává. Hudební scéna bývala jiná, byly jiné poměry, jiná konkurence, ale přesto se tady muzice dařilo. Dnes se tomu říká šoubyznys - šou to možná je, ale ta řežba, aby to byl byznys, je nelítostná. Důležité je, aby to člověk na sebe nenechal nalehnout a nechtěl mít všechno hned. Pokud jde o mě, nemám už tak náročnou kariéru, abych musela mít svého manažera či agenta.

Lze srovnávat dnešní publikum s tím, které jste znala před léty?
Je pořád stejné a myslím, že se mi stále daří navazovat kontakt, mimo jiné i zásluhou toho, že jsem měla štěstí na textaře a lidé ví, že to, co zpívám, mívá v sobě nějaké poselství.

Už jste se zmínila, že pevným bodem ve vašem životě je dcera Kačenka. A kdo je pro vás autoritou?
Celý život pro mě byla autoritou moje maminka. Všechny problémy slyšela a věděla o všem, co dělám. Máme stále moc pěkný, kamarádský vztah. Samozřejmě jsou i další lidé, kterých si nesmírně vážím, kteří jsou velmi vzdělaní a moudří. Rozhodně nechodím nikam na rady, protože v podstatě na všechno si člověk stejně musí přijít sám. Pořád je hodně situací, kde je člověk v první chvíli bezradný, ať jde o lidi, nebo o zvířata.

Zvířata... Měla jste k nim tak krásný vztah vždycky, nebo jste ho získala časem?
Zvířata jsou moje slabost, těmi se nechám zotročit. Vždycky jsem nějaké chtěla, ale bydleli jsme v lázních v Poděbradech a tam jsme zvíře mít nemohli. Měli jsme doma alespoň akvárium, ale s rybou si nemůžete povídat. Moc ráda jsem chodila do jízdárny a koně mě stále zajímají. V Chrastavě chovají vzácné koně, kterých je snad jen 300 na světě, nádherné a snad i nejstarší plemeno. Je potřeba ho zachránit.

Touto ušlechtilou ideou se vyznačuje i váš dobře známý kontaktní televizní pořad. Myslíte si, že přináší výsledky?
Měli jsme vysokou sledovanost a vím, že se nám opravdu dařilo pomoci. Bohužel náš pořad přesunuli do jiného vysílacího času, což má na sledovanost dopad. A přitom by ho mělo vidět co nejvíce lidí - nejen jeho sympatizanti, kteří si na něj udělají čas vždycky. Ti by ale nikdy nevyhodili psa, nikdy by zvířeti neublížili... Myslím si, že ti, kteří nemají vztah ke zvířatům, nemohou být citově v pořádku. Pozná se to i v mezilidských vztazích. Zvlášť pro děti je důležité, aby získávaly vztah k živému tvoru, aby se naučily postarat se o něho. Pokud nemohou mít z nějakého důvodu doma zvíře, měli by alespoň mít možnost jezdit na venkov, aby nevyrůstaly ve sterilním prostředí, které jim nesvědčí.

Máte vedle svých uměleckých i dobročinných aktivit vůbec čas sama na sebe?
Pokud máte na mysli moji kondici, neholduju žádnému zdravému způsobu života. Kafe a cigaretu si dám. Bez toho to nejde. Když jdu se psem na procházku, ráda si jen tak přemýšlím, a když je hezky, snažím se procházky natahovat a být venku co nejdéle. V průběhu dne vyřizuji spoustu záležitostí, jezdím do divadla na zkoušky, a když mám večer představení, musím den zorganizovat tak, aby se všechno stihlo.

Váš život zrovna nepřipomíná procházku růžovou zahradou. Co vám z něj utkvělo?
Určitě mládí. To krásné mládí, které jsem měla, mně pomohlo přenést se přes všechny kalamitní věci, které mě potkaly. Navíc jsem si navykla, že jsem kalamitní typ, takže už jsem na ledacos připravená a hned tak mě něco nepřekvapí. Nehroutím se, když to jde jedno za druhým. Ale rozhodně si myslím, že ten prazáklad určité síly je v dětství. Když se rodičům podaří nebo poštěstí udělat dítěti hezké mládí jako mně a mému bratrovi, můžete z toho čerpat celý život. Pak už člověk vydrží všechno. V opačném případě, když se dětství nevyvede, když je dítě nějakým způsobem zrazené nebo opuštěné, je tam základ, ze kterého se vyvíjí špatné lidství.

Toužíte po něčem, máte nějaká tajná přání?
Naučila jsem se nemít přání. Život člověka naučí nedělat si dlouhodobé plány. Když je dlouho klid, už čekám, co zase přijde. Ne že bych žila v předklonu či v pokleku - to v žádném případě, ale je lépe, když jste připravená. Rozhodně si neříkám: "Teď je všechno prozářené sluncem a nemůže se mi nic stát." Jsem ve střehu. To už je takový návyk z toho mého kalamitního života.

JITKA KOMÁNKOVÁ