|
|
Zelený krb Jeana Sibelia
Ta skladba zní podezřele rusky, napadá mě při přípravě jednoho
z posledních pořadů Severského roku na Vltavě. Proč ne. Jak to
ale jde dohromady s tím, že pochod napsal Jean Sibelius pro
oddíl finských myslivců, pro vojáky cvičené v Německu, kteří v
osvobozující se zemi bojovali za konzervativní bílé, za
demokracii, proti rudým, inspirovaným ruskou bolševickou
revolucí? Paradoxů kolem Sibelia je ovšem ještě víc.
„Zde v krbu, jemuž se říká F dur, skončila jeho Osmá
symfonie,“ vypráví průvodkyně v domě Ainola, který byl po
půlstoletí skladatelovým domovem a v jehož pietně zachovaném
interiéru na vás dýchá něco autentického, osobního, intimního.
Sibelius zde zemřel jako dvaadevadesátiletý roku 1957. Po roce
1929 přitom už nic většího nepublikoval. Po sedmi symfoniích
zkoušel komponovat další. Byl pod tlakem, publikum i kritici
očekávali něco nového. Pracoval na symfonii přes deset let,
ale nikdy ji nedokončil. Rodina vzpomínala, že teprve po
incidentu s ohněm byl šťastný. Krb mezi jídelnou a knihovnou
jako by zaujímal po tomto sdělení v obytném prostoru ještě
významnější místo… Ale proč F dur? Protože se jeho
nepřehlédnutelná, výrazná zelená barva spojovala umělci právě
s touto tóninou.
Z Helsinek na venkov
Kde tedy žil Jean Sibelius? Z Helsinek jedu vlakem, ale ne
daleko – ani ne čtyřicet kilometrů na sever do městečka
Järvenpää. Dvoukilometrová procházka po cyklostezce
nezastavěnou krajinou mě pak přivádí k bílému dřevěnému domu.
Stojí zadním traktem na stráňce ve vzrostlém lese, zepředu se
tyčí nad zahradou. Jméno usedlosti je jménem Sibeliovy
manželky Aino. Místo nepříliš vzdálené od silnice, přesto
klidné. Spolu s rodinou se z Helsinek sem, na venkov, v
rozepsané podobě stěhoval Houslový koncert. Finlandia,
nejznámější z autorových děl, vznikla však už předtím.
Změna prostředí byla v roce 1904 nezbytná. Sibelius už příliš
času trávil v restauracích. Začalo to jako posezení
intelektuálů, ale množily se lahve šampaňského, jimiž
změkčoval tíhu dluhů a trému z dirigentských vystoupení. I z
nového venkovského sídla ovšem musel zajíždět do Helsinek,
ostatně dům znamenal další zadlužení – a tak se z prokletí
naplno vymanit nedokázal. Žádný jeho životopis dnes nezamlčuje
to, co mi naplno říká i kustodka: že rád utrácel za drahé
obleky a kuřivo, že rád žil nad poměry – a že měl velké
problémy s alkoholem. „Ani jeden z lékařů, kteří mě varovali,
abych nekouřil a nepil, už nežije. A já ještě ano…“. To je
bonmot, který Sibelius pronesl při oslavě devadesátin. Pravda
nicméně je, že mu kolem čtyřicítky lékaři zjistili nádor v
krku, a když se zotavoval po operaci, varovali ho, aby s
kouřením znovu nezačínal. Vydržel to jen osm let…
V knihovně mi průvodkyně ukazuje vlevo od dveří křesílko, v
němž sedával. Používal různé popelníky – podle toho, v jaké
byl náladě. Bohužel se nedochovaly informace o tom, který je
který, říká, když ukazuje jejich sbírku, ale paní Aino to prý
věděla moc dobře. Zvykla si podívat se vždy ráno, jaký
popelník je zrovna v užívání, a zjistila tak, jaký bude mít
rodina den…
Procházíme pomalu místnostmi. Salon, do kterého se vchází z
haly, sousedí s jídelnou. Vlevo začíná chodba vedoucí k
pracovně a dozadu do kuchyně a k zadnímu vchodu. Otevřené
dveře vpravo vedle krbu vedou do knihovny, oblíbeného místa
manželů. Hudbu Sibelius vždy považoval za něco, čemu má být
skutečně nasloucháno. Když chtěli sledovat rozhlasové
vysílání, posedali si kolem přijímače v knihovně. „Jako kulisa
v domě hudba nikdy nezněla – a to je také důvod, proč zde ani
my nenecháváme znít Sibeliovu hudbu. Dodržujeme zvyk rodiny,“
říká kustodka – a teprve v té chvíli mi plně dochází, jaké je
v domě ticho. Hudbu jsem slyšel pouze v nízké moderní budově
stojící u vchodu na rozlehlý pozemek, tam, co se prodávají
vstupenky a kde je kavárna.
Ticho! Komponuji…
Jeho blízcí byli trvale pod tlakem. Například vodovod nechala
zavést paní Aino až po manželově smrti – obával se totiž, že
by ho rušil zvuk čerpadla. Vyžadoval ticho. Když mu bylo
padesát, dostal od bohatých příznivců drahý dar – křídlo
Steinway, přivezené z New Yorku. Na klavír se ale nehrálo až
tak často, jak by se v domácnosti s pěti dcerami dalo čekat.
Dívky směly k nástroji jen tehdy, když byl otec na procházce v
zahradě nebo někde pryč.
Svědectví však potvrzují, že v Ainole úplné ticho stejně nikdy
nebylo. Za Sibeliem totiž neustále směřovali nějací hosté.
Pokud si mohl zajímavě pohovořit, býval spokojený. Vnutili se
však i bezvýznamní boháči. Po takovém setkání unavený starý
muž rezignovaně usedal do křesla, aby si s úlevou zapálil své
havanské cigáro… Balíky cigaret posílal domů, kdykoli byl na
cestách, prozrazuje průvodkyně. Dostával je i od ctitelů a
obdivovatelů. Zásoby kuřiva z nejrůznějších míst planety jsou
prý v domě dodnes.
Na Sibelia narazíte pochopitelně i při procházce po
Helsinkách. Jeho jméno nese vysoká hudební škola, sídlící
nedaleko nádraží na spodním konci pěkné moderní budovy, v níž
je také koncertní síň. Ale hlavně je tu jeho moderní pomník v
parku u mořského zálivu. Nejsem určitě sám, komu vrtá hlavou,
proč má podobu varhanních píšťal, když pro varhany snad ani
nic nenapsal. Ale je to velmi originální výtvarný objekt.
Překvapeně jen zjišťuji, že není tak velký, jak se zdálo z
obrázků.
Ainola měla výhodu svou odlehlostí a zároveň přítomností
přátel. Místo poblíž jezera Tuusula nevybral skladatel náhodou
– byla tu v okolí celá umělecká kolonie. Dům navrhl známý
finský architekt Lars Sonck. Od Sibelia vyslechl jen dva
požadavky. Za prvé, aby rodina určitě viděla na vodu. A druhým
přáním byl zvláštní krb v jídelně. Sibelius se často zmítal
mezi opojením z grandióznosti doteků se všehomírem a mezi
nenávistí vůči sobě samotnému. A tak byl sice v Ainole v
kontaktu s přírodou šťasten, ale zároveň se tu někdy cítil v
odloučení uvězněn…
Dům byl dokončen v roce 1911 – až tehdy bylo dostavěno a
zařízeno horní podlaží. Za dalších pět desetiletí se
pochopitelně mnohé proměnilo. Od roku 1969, kdy zemřela Aino
Sibeliová, však už nikdo žádné změny a úpravy nedělal. I
obrazy jsou na původních místech. Pracovnu míval Sibelius řadu
let v prvním patře, až v pozdním věku v přízemí. Vše je i
nahoře necháno v původním stavu. Dívám se toužebně ke
schodišti. Lituji, ale místnosti v patře musí zůstat
nepřístupny, zachycuje průvodkyně můj pohled. Kvůli předpisům.
Shora neexistuje nouzový požární východ…
Když komponoval Pátou symfonii, poznamenal si skladatel do
deníku, že jeřábi táhnoucí na jih a letící nízko nad domem
zpívají jako o život a že jejich volání prostupuje celou jeho
bytostí. Tvůrce s nálepkou severského „lesního zjevení“
přinesl do vývoje moderní hudby mnohem víc, než se tuší.
Přesto, že se nepřiklonil ani k výbojům německé hudby, ale
naplno ani k francouzskému impresionismu. Přesto, že byl tak
trochu romantikem.
Festival na jezeře
Operu Sibelius nenapsal, a tak jeho hudba paradoxně nezaznívá
na největším finském festivalu. Savonlinna, ležící od
metropole daleko na severovýchodě, je synonymem pro operní
přehlídku mimořádné obliby i mezinárodní proslulosti. Finové
si divadelní handicap svého klasika vynahrazují na jménech
pěvců, kteří dosáhli světové proslulosti a kteří zde – jen pár
desítek kilometrů od ruských hranic, na místě, kde mají větší
rozlohu hladiny jezer než souš – každé léto spolu s umělci z
řady dalších zemí hostují. Umělecky ambiciózní festival
využívá jedinečné atmosféry místa, zastřešeného nádvoří hradu
z roku 1475 obklopeného jezerními vodami, i roční doby s
bílými nocemi. Výsledkem této kombinace je něco jedinečného,
co se podobá marketingovým sloganům, ale co je na rozdíl od
nich pravda. Opery se tu hrají pro letní publikum, ale nejsou
podbízivými turistickými programy. Právě proto až tři čtvrtiny
financí pocházejí z prodeje vstupenek…
V odlehlém městě, po zbytek roku značně provinčním, se operní
představení konají od roku 1912, v současném měřítku ovšem až
od devadesátých let. Publikum miluje zejména Bludného
Holanďana, Aidu a Kouzelnou flétnu. Avšak hrála se tu už celá
stovka titulů, včetně Prodané nevěsty a Rusalky a včetně
premiér nových děl, a uskutečnila se řada galakoncertů. Dlouho
přes půlnoc se pak chodí po břehu jezera nebo sedí pod širým
nebem u stolů v restauracích. Ptám se uměleckého ředitele
Jariho Hemäläinena, zda počítají také s publikem z Ruska. Ano,
na jaře dělali reklamu i v Petrohradu. A dodává: „Naši předci
se povzbuzovali, že nejsme Švédi a že nechceme být Rusy, ať
jsme tedy Finy. Ruské vlivy u nás ovšem určitě existují. Říká
se, že jsme stejně melancholičtí.“
Hrob u domu
Je všední letní den a rovněž v Ainole se střídá mnoho turistů.
Finové svého klasika ctí a zde se mohou setkat s jeho lidskou
podobou. Sibelius sehrál nezastupitelnou roli v kulturní a
politické emancipaci národa. Když zemřel, četl v rozhlase
nekrolog sám prezident! Zejména skladby inspirované eposem
Kalevala splnily historickou úlohu výborně. Nehledě na to, že
je to dodnes zajímavá hudba.
Na konci šedesátých let zdědily dům dcery. Prodaly ho vládě a
od roku 1974 je tu muzeum, o které se stará nadace. Rukopisy a
dokumenty spravuji univerzita v Helsinkách, Národní archiv a
další muzea. Tady v Ainole takové věci nejsou – a nezůstaly tu
ani jeho proslulé housle. Dostala je kdysi jedna z vnuček,
takže jsou nadále v držení rodiny.
Starobyle a bytelně působící budova je obklopena vzrostlými
vysokými borovicemi a břízami. Výhled z oken byl za
skladatelova života stíněn stromy méně než teď, jezero by nyní
prý ani z horního patra asi už nebylo vidět. Ale zahrada má
své kouzlo, a jak zjišťuji, dole je ještě stále zachováno
místo, kde paní Aino pěstovala zeleninu a ovoce. Rostou tu
rybíz, ovocné stromy a květiny a mezi nimi dosud růže, které
kdysi zasadila. Manžela přežila o víc než deset let. Jsou
společně pohřbeni na dohled od domu, na svém nejoblíbenějším
místě pod jabloněmi, které jim připomínaly italské město
Rapallo. Odpočívají pod velkou plochou deskou s odstínem
blížícím se tónině F dur, barvě krbu.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava
Snímky Petr Veber
|
