číslo 3 / 2007 |
|
Jiskřivé spílání světu na pomezí smrti Poté, co diváka pomalu přestane oslepovat silný reflektor, spíš tuší, než vidí na červené pohovce v jakémsi kovově šedém úsvitu nahého hubeného muže. Vnímá, jak jeho obnažeností proniká chlad, jak je zranitelná a zraňovaná. Z plachty vedle něj se klube žena, téměř cítíme její teplo, to, jak se jí zpod přikrývky nechce do tušeného kalného rána. Ty první vteřiny po probuzení jsou skoro milostné, jakoby na jevišti pražského Divadla Komedie, které je zároveň hledištěm, nezačínala další z her „světu spílajícího“ rakouského dramatika Thomase Bernharda. Jeho Světanápravce v překladu Josefa Balvína je už třetím zde uvedeným Bernhardovým titulem a druhým v režii a na scéně Dušana Davida Pařízka. Opět jde o hru monologickou, ale oproti předloze, kterou Bernhard napsal v roce 1979 pro více než sedmdesátiletého herce Minettiho, Martin Finger hraje Světanápravce jako muže středního věku, na nějž čas nedoléhá v podobě sešlosti stáří, ale - patrně, jak lze v průběhu představení vytušit - zhoubné nemoci. Jeho mlčenlivou Paní hraje Gabriela Míčová. Jsou to přední herci Pařízkova ansámblu, kteří divadelní minimalismus, který tento režisér vnáší do českého divadla, propracovali v této inscenaci téměř k dokonalosti. Ve svém projevu víc než na akci sází na drobný, nenápadný, ale významy obtěžkaný pohyb, odstíněný podobně jemně a přesně jako jednání slovem. To je pak realizováno nikoli expresívně, ale dokonalým intonačně odstíněným, v podstatě civilním výrazem. Obdivuhodná je režijní i herecká práce s tichem a pauzami, které jsou mnohdy na hranici únosnosti a přece „mluví“, jsou maximálně sdělné a účinné.
Závěr inscenace nepostrádá tajemný opar. Zdá se, že čas, názorně vymezený množstvím na zemi rozestvěných budíků, vypršel. Světanápravce - patrně - umírá... Sebezničení..., euthanázie..., vražda? A jak se cítí Paní? VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ Foto Viktor Kronbauer |