číslo 33

vyšlo 7. 8. 2006

Nalaďte si

SVĚT POEZIE

Sobota 19. srpna, Český rozhlas 3 - Vltava, 22.45

Slívova Boudní muzika

Básník Vít Slíva oslavil letos 55. narozeniny - narodil se 11. ledna 1951 v Hradci u Opavy (dnes Hradec nad Moravicí). V letech 1969–1974 vystudoval na Filozofické fakultě UJEP v Brně (dnes Masarykova univerzita) obor čeština-latina. Od září 1975 do června 1998 působil na gymnáziu Slovanské náměstí v Brně-Králově Poli. Po šestiletém intermezzu, kdy žil v Opavě a učil na základní škole v nedalekém Mladecku, se do Brna vrátil a od září 2004 pracuje na zdejším Biskupském gymnáziu. Vydal sbírky veršů Nepokoj hodin (1984), Černé písmo (1990), Volské oko (1997), Tanec v pochované base (1998), Na zdech stíny osik (1999), Grave (2001), Bubnování na sudy (2002) a Rodný hrob (2004). Za sbírku Bubnování na sudy obdržel cenu Magnesia Litera za poezii i výroční cenu Nadace Český literární fond. Je členem občanského sdružení Weles a spolupracuje na vydávání stejnojmenného časopisu a příležitostných tisků. Výbor z jeho básnických sbírek a rukopisů Boudní muzika vyšel s výtvarným doprovodem Ludvíka Kundery jako čtvrtý svazek Velké řady Edice poesie Host.

Na otázku, zda pojem „literární generace“ má pro něj nějaký význam, Vít Slíva odpovídá: „Kdykoli jsem se zamýšlel nad touto otázkou, vždycky se mi ten pojem začal rozmlžovat, rozplývat, až se ztratil úplně. Připadal mně jako něco umělého, zvnějšku naroubovaného na živý literární proces. A tak zastávám radikální názor: co básník, to generace. Pro mě je důležité, jestli patřím do holanovské genealogie, k takovému rodokmenu, a ne to, jestli patřím k nějaké generaci. Jsem rád, že nejsem s žádnou generací spojován.“

Název výboru Boudní muzika se vztahuje k legendární „boudě“ Víta Slívy, v níž - slovy jedné jeho básně - „boudníček si vede svou“. A kde tedy je ono místo? - „Je to v mém rodišti Hradci nad Moravicí nedaleko Opavy, nad údolím. Ta bouda stojí v dneska už velmi zpustlém sadě založeném někdy na počátku padesátých let dědou - hospodským, který tam vysázel ovocné stromy na kompoty a na kořalky. Ta bouda nemá vodu, nemá elektřinu. To se mi na ní právě líbí. Mám na ni vzpomínky z dětství, ale důležitý je rok 1980, kdy mě zčistajasna napadlo pozvat tam svou třídu, která v tom roce maturovala, o prázdninách. To je nezapomenutelný zážitek. Od té doby pak ta třída dojížděla o prázdninách častěji. Potom nastoupila druhá třída, maturanti z roku 1985, a dva poslední roky dokonce ti mí bývalí deváťáci z Mladecka, taky už tam byli. Krásné vzpomínky mám i na chlapecká léta svých synů, na to, jak jsme tam cvičili karate. Oni tehdy začínali velmi usilovně. Tak trochu romanticky snad, podle legendy, jsme cvičili v noci u svíčky, podle toho, že na Okinawě se údajně karate cvičilo v době japonské okupace potajmu. No a byly tam nějaké ženy a jezdí tam mí literární přátelé z Brna. A píšu tam...“

(ab)