číslo
32 |
|
Tipy ČRo |
|
Pařížský Tristan v Bastille
Tentokrát budeme Tristana sledovat prostřednictvím Operní sezony Eurorádia z pařížské Opery Bastille, kde se v dubnu letošního rok uskutečnila netradiční inscenace, na níž se vedle světoznámého režiséra Petera Sellerse podílel také módní scénograf, americký video artist Bill Viola. Wagnerův důsledný chromatismus, který je prostoupen celým Tristanem, má však své slavné předchůdce. S obdobným chromatismem se může setkat ve Spohrově Jessondě a slavný tristanovský akord lze nalézt už v Lisztově písni Die Lorelei. Nikdo však dosud s takovou důsledností nevyužil nový hudební jazyk, který se stane předobrazem atonální a dodekafonické hudby 20. století, třebaže jsou tu určité náznaky v Berliozově kantátě Romeo a Julie nebo v Büllowově orchestrální fantazii Nirwana, kterou Wagner podrobně studoval ještě před započetím svého mistrovského díla. Tristan je mystérium a chvála noci, kterou romantikové, jako například Novalis, tak rádi vzývali. Hlavním námětem je vlastně manželská nevěra, která byla v období biedermeieru považována za pohoršující téma. Tristan, který v mnohém pak ovlivnil dokončení Siegfrieda, třetí části Prstenu Nibelungova, je dalším Wagnerovým krokem za naplněním ideálu souborného uměleckého díla, Gesmatkunstwerku, spojujícího všechna umění v jediný divadelní celek. Wagner přitom vycházel z Gluckovy operní reformy, ale mohli bychom zapátrat ještě dál až k původním principům Florentské cameraty. Navazoval pak hlavně na Mozarta a německou romantickou operu Weberovu, Marschnerovu s jejich pohádkovostí, baladičností a zálibou v mýtu, na velkou francouzskou operu a její velkolepost i na Beethovenův symfonismus a tematickou práci. IVAN RUML |