Sirotčince - a zvláště pak ty, v nichž bují ponižování - stěží mohly své chovance k něčemu pozitivnímu motivovat. Maďarský film Opuštěný se odehrává v jednom takovém zařízení, kde jsou shromážděny děti nejrůznějšího původu. Některé se již dopouštěly trestných činů, jiné osiřely, dalším rozbily rodinu politické důvody - píše se totiž rok 1960. Zamlklého chlapce Árona Soproniho (předsvědčivě jej ztělesnil Tamás Mészáros) sem odložil jeho rozvedený otec údajně kvůli tomu, že je nezvladatelný a že stále utíká z domova. Áron zůstává dlouho osamělý, vystaven šikaně od svých vrstevníků a spolu s nimi strádající necitelností "vychovatelů", mezi nimiž se sblíží jedině s citlivějším učitelem matematiky - právě od něho získá hvězdnou mapu, která mu v nejtěžších chvílích pomáhá unikat do snění.

Pro vyprávění je příznačná nedořečenost některých motivů, respektive jejich subjektivizované prožívání. Nikdy se nedovíme, co se vlastně přihodilo v Áronově rodině: zda je matka, jíž marně posílá dopisy, skutečně nemocná, proč otec o něho ztratil jakýkoli zájem, chlapec dokonce i o Vánocích zůstává v ústavu. Pouze v rovině konstatování zůstává, že chlapcův oblíbený učitel, sám postižený politickým dopadem a zřejmě trpící, že jej rodina zavrhla, nakonec spáchá sebevraždu - údajně kvůli blíže nespecifikovanému dopisu. Vlastně jen Áron prochází určitým vývojem či přesněji řečeno sledem statických bodů, v nichž se mění jeho postavení, neboť ostatní postavy spíše jen přihrávají, přispívají k tomu, aby se Áronovo rozpoložení lépe ozřejmilo. Tomu odpovídá i herecká modelace, soustředěná na statický výraz, spíš než vlastní kreace se upřednostňuje výmluvnost zvoleného typu.

Režisér Arpád Sopsits se soustředí na několik výrazných postav jak mezi chovanci (vedle Árona je to zejména hoch, jenž se vytrvale a navzdory zákazům modlí), tak mezi dospělými (kromě jedniného laskavého učitele je to bezohledný ředitel, pěstující v dětech jedině nenávist, a také rezignovaná mladá žena, kterou chlapci potají sledují při sprchování nebo při milování). Většina příběhu postihuje probíhající konflikty, obtížně se rodící kladné city. Vidíme, jak je pronásledována solidarita, jak soucit či dokonce spoluúčast jsou přísně stíhány. Všimneme si ředitelova pokusu získat udavače, velká pozornost je věnována jeho snaze za každou cenu přervat náboženské cítění - donutí chlapce, aby svého druha zmrskali prutem.

Film je natočen v pochmurném duchu, s převahou potemnělých tónů v obrazovém ztvárnění. I na tváři mladičkých chovanců se vytvářejí zlověstné stíny, pohlcující zejména oči. Režisérův pohled zůstává dosti netečný, spíše protokolární, jen přihlíží jednotlivým událostem. Avšak i tak zprostředkovává působivou, v lecčems otřásající výpověď.

Středa 27. 11. 2002 NOVA - 20.00 hodin

Hrají Jessica Lange, Halle Berry, David Strathairn, Cuba Gooding Jr., Samuel L. Jackson a další.

Heda Blochová se narodila v židovské rodině spoluzakladatele známé pražské továrny Koh-i-noor. Provdala se za doktora práv Rudolfa Margolia. Tolik ty příjemnější stránky jejího života. Poté následovalo utrpení a boj o přežití. Koncentrační tábory, pochod smrti, útěk. Její manžel také prošel několika koncentračními tábory. Přežili oba a po válce se shledali. JUDr. Margolius se dal ke komunistům a po únoru 1948 přijal funkci náměstka ministra obchodu. Tragédie pokračovaly: v rámci stranických čistek padesátých let se stal jednou z obětí procesu s Rudolfem Slánským. Byl odsouzen k smrti za zločiny, které nespáchal. Heda Margoliová pak okusila osud manželky "zrádce lidu". Ponižování a diskriminace, nový sňatek. A taky překladatelská práce (pod jménem svého manžela Pavla Kovalyho). Po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 emigrovala. Do České republiky se vrátila po roce 1989.

Dokument zachycuje vyprávění neuvěřitelných osudů výjimečné ženy. A na pozadí tohoto vyprávění se stává i strhujícím obrazem dvacátého století se dvěma drtícími totalitními režimy, procházejícími Evropou a ovlivňujícími osudy jejích obyvatel. Heda Margoliová říká: "Hitler už není, Stalin už není, a já jsem tu pořád!" Tahle věta vlastně charakterizuje její životní postoj.

Pátek 29. 11. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Sobota 30. 11. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Sporné je pojetí balkánského terorismu, vysvětlené pachatelovým až dojemným přesvědčením o vině západních mocností na válce v Jugoslávii (všem stranám dodávaly válečný materiál) a zejména jeho osobní tragédií - pouliční ostřelovači mu zabili ženu i dceru. Je patrné, že film vznikal v době, kdy na Ameriku ještě nezaútočili islámští fanatici, kteří se teprve nyní stávají nositeli absolutního zla.

Třebaže Peacemakera natočila žena (od Mimi Lederové známe například katastrofickou vizi Drtivý dopad), výsledek je naprosto "chlapský". Akce stíhá akci, pro vyprávění je příznačná vypravěčská agresivita umocněná neustálým klusem jednajících postav. Klišovité zápletky se nijak neliší od podobných filmů, ale zaujme smysl pro autenticitu prostředí - jak ruského a srbského, tak amerického. Zasazení gradujícího závěru do ulic New Yorku a mezi reálný pouliční ruch zjednává zvláštní působivost. Amerika a jeho bezpečnostní jednotky jsou ovšem pasovány na jakéhosi dohlížitele na bezpečnost celého světa, poslání "peacemakera" je bráno naprosto vážně a glorifikujícně. Z této stránky ovšem bezmála mrazí.

Neděle 1. 12. 2002 PRIMA - 23.20 hodin

Režisér Tony Kaye poodhaluje rozpadající se rodinné zázemí, všímá si ideové základny, kterou je obdiv k nacismu (viz studentskou práci vykládající Hitlerův Mein Kampf jako dílo hájící lidská práva) provázený příslušností ke skinheadskému hnutí. A také načrtává démonickou postavu zdánlivě bezúhonného člověka, který z povzdálí navádí ke zlým skutkům a jenž proud násilí pomáhá seskupovat.

Film nezastírá existující problémy, masové ilegální přistěhovalectví, stoupající zločinnost, nelibě přijímanou "pozitivní diskriminaci" i latentní rasové předsudky, které mohou vycházet z negativních osobních zkušeností. Vyhýbá se zjednodušování: sklon řešit vše násilím nepanuje jen mezi bělošskými extremisty, stejný typ násilnického rasismu, nasměrovaného proti bělošské rase, panuje i mezi černochy.

Do tohoto kontextu, kdy násilí jen plodí nové násilí, roztáčeje se v nekonečné spirále, je zasazen příběh dvou bratrů, kteří si projdou peklem vyznávaného násilí, než za tragických okolností dospějí k osvobozujícímu prozření. Bratři Derek (Edward Norton) a Danny (Edward Furlong) okusí fascinaci násilím i jednoduchými, o to však údernějšími hesly - a výsledkem jsou mrtví. Na začátku Derek brutálně zabijí černochy, kteří se pokusili vloupat do jeho auta, v závěru mladičký černoch chladnokrevně zastřelí Dannyho, jenž se v úvodu vyprávění postavil proti jeho arogantnímu chování.

Můžeme filmu vytýkat, že názorový i mentální přerod je příliš uspěchaný. V konečném důsledku nabourává věrohodnost pečlivě budovaných retrospektivních výjevů, v nichž se přesvědčivě odkrývá napjaté soužití obou ras, kdy stačí drobný impuls, aby se rozhořel konflikt s nedozírnými následky. Stačilo několik urážlivých gest ve sportovním utkání (sázkou bylo opanování hřiště s vyloučením jedné či druhé strany), stačil konfrontační kontakt na školních toaletách, aby se rozjelo vyřizování účtů.

Kult hákového kříže sice pracuje s tezovitostí, ale sugestivní zpodobnění dvojjediného fenoménu rasismu a násilí (počínaje neurvalou mluvou a konče konkrétními činy, ať již je to rozmlácení ochodu vlastněného Korejcem či výhrůžné konfrotace s černochy), tento apelativní důraz vyvažuje. Na to, že se jedná o debut režiséra dosud se věnujícího tvorbě reklam (navíc si sám vedl i kameru), však lze vyslovit plnou spokojenost - ostatně i vzhledem k tomu, že údajně mu byla vzata možnost podílet se na konečné podobě filmu, protože překročil časový plán natáčení.