O Davidu Krausovi toho už bylo napsáno víc než dost - a ač jeho debutová deska vyšla teprve v dubnu, zdá se, že je tu s námi prostřednictvím bulvárních médií celou věčnost. Díky nim toho víme spoustu o jeho vztahu k otci Janu Krausovi i zpěvačce Zuzaně Norisové, ale málo už jsme se dozvěděli o jeho hudbě. Nuže vězte, že Krausova hudba je stejně neprůhledná jako on sám. Ani po stém poslechu nevím, co si o ní mám myslet. Je Kraus trapný a neúspěšný poper, anebo minimalistický génius? Kloním se spíše k druhé verzi, ovšem génius to není. Jeho písně jsou ale velice originální, minimálně způsobí průvan a oživení tuzemské scény a pokud nezapadnou, bude velice zajímavý jeho druhý počin. Kraus je autorem všech poněkud přehnaně intimně-vulgárních textů i hravé hudby, navíc "sborově zpívá", což je patrně nejzajímavější charakteristika písní - připomínají totiž divadelní dialogy (herecká rodina se nezapře). Deska se nese ve velmi energickém rytmu, nudit se určitě nebudete - stačí jen tu a tam přestat rozumět česky...

Houslista Bohuslav Matoušek se dlouhodobě zaměřuje na interpretaci děl Bohuslava Martinů - úspěšně nahrál například čtyřdílný komplet skladeb pro housle a orchestr, který loni získal mj. cenu Cannes Classical Awards. Obě skladby tohoto alba objednal v třicátých letech přítel Martinů, houslista ruského původu Samuel Dushkin, který čtyřvětou Koncertantní suitu uvedl v premiéře v americkém St. Louis roku 1945. Sám Martinů je charakterizoval v písemných reflexích o své tvorbě jako kompozice, které mají "slovanský charakter melodií", "favorizují techniku houslí" a usilují o "krásný tón". Nahrávka druhé verze Koncertantní suity, která vychází na nosiči vůbec poprvé, i další skladby - Koncertu pro housle a orchestr, svědčí o špičkových technických i výrazových schopnostech interpreta. Matouška doprovází Česká filharmonie pod vedením Christophera Hogwooda.