Vyhrála mistrovství republiky v letech 1947, 1948, 1949 a 1950, stala se mistryní světa (1949 a 1950) a v roce 1950 mistryní Evropy. Na doporučení otce se nakonec rozhodla k emigraci a od roku 1950 žije v USA, kde začala jezdit v lední revue Ice Follies. Sama říká, že se musela učit všechno znovu, profesionální show vyžadovala něco úplně jiného než amatérské závody. Účinkovala v televizních reklamách i rozsáhlejších televizních pořadech.

Středa 6. 2. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Talentovaný dlouhovlasý muzikant (co s tím měl potíží!), ročník 1951, začal už ve čtrnácti hrát v břevnovských beatových kapelách; na podzim 1968 založil s přáteli The Plastic People Of The Universe. První koncert měli v únoru 1969 ve střešovické hospodě Na Ořechovce a hned téhož roku získali cenu Mladého světa. Začalo se o nich příznivě psát, ale už na začátku sedmdesátých let se nad kapelou stáhla mračna, stala se dokonce "předlohou" pro jeden z dílů normalizačního seriálu o majoru Zemanovi...

Americké melodrama Ledová bouře se řadí mezi rodinné kroniky, které chtějí postihnout mentalitu běžných Američanů - jak spolu vycházejí, jaké mají sny, co prožívají. Vyprávění se odehrává v roce 1973, kdy v televizi běží stále zpravodajství o aféře Watergate. Společenský kontext ovšem tvoří jen vnější kulisu, která nijak nezasahuje do komorního příběhu, jak jej prožívají dvě spřátelené rodiny. Režisér Ang Lee (naposledy proslavený akčním hitem Tygr a drak) sice pečlivě rekonstruoval dobové reálie, veřejnou dopravu, oblečení, účesy, auta i zábavy, ale samotné dění s tímto rámcem příliš nesouvisí, mohlo by se odehrávat vlastně kdekoli.

Rozklíženost manželského soužití i milostnou trýzeň teenagerů film líčí se smyslem pro tragikomickou nadsázku a trapasy. Ústřední je téma bezradné nespokojenosti, zvláště u ženských hrdinek - zatímco Janey (Sigourney Weaverová) marně hledá uspokojení v milostných pletkách, neboť příliš usedlý manžel jí přestal vyhovovat, Ellen (Joan Allenová) navíc zápolí s psychickými problémy, třeba s kleptomanií. Všichni se pohybují v bludném kruhu vyhaslých citů, v marných únicích, věříce, že ve chvilkových avantýrách překonají okoralost své existence.

Stejný prostor je věnován i dospívajícím dětem: jejich erotická zvídavost ovšem naráží - vesměs u hochů - na neprůbojnost, na obtíže s vedením námluv, zatímco čtrnáctileté děvče je jakoby fascinováno mladším bratrem svého zamilovaného kamaráda, přitahováno dotyky a laskáním. Režisér ukazuje, jak se lidé bez rozdílu věku i pohlaví rádi schovávají za nasazené masky, jak se ochotně přizpůsobují rituálům, které zbavují potřeby zvažovat i nést odpovědnost. Rozuzlení do všech rozehraných vztahů vnáší zimní noc, kdy déšť mrznul na silnici, pokrýval větve stromů zvonivou ledovou tříští a lámal sloupy elektrického vedení. Spadlé dráty sršící jiskrami se dokonce pro jednoho z aktérů stanou osudnými. A jen pozvolna všem dochází, že dosavadní nezávaznost jednou provždy změnila své obrysy.

JAN JAROŠ

Pátek 8. 2. 2002 NOVA 10.15 hodin

Abby Brewsterová a její sestra Martha jsou dvě sladké, zdánlivě neškodné staré dámy. Jejich specialitou je ale otrávené bezinkové víno, kterým vraždí své nájemníky a pak je pohřbívají ve sklepě. Tetičky mají tři synovce. Hloupého, ale jinak neškodného Teddy, který žije v domě s tětičkami, je přesvědčený, že je Theodore Roosevelt a kope tetičkám hroby pro otrávené nájemníky v domnění, že kope panamský průplav. Pak je tu nebezpečně duševně chorý Jonathan, a konečně Mortimer, obyčejný divadelní kritik a donedávna zapřisáhlý odpůrce manželství. Jenže teď je zamilovaný a proto se oženil. Rozhodne se navštívit tetičky, aby se jim pochlubil s nevěstou. Tím však končí nejen bezstarostné dny mladých snoubenců, ale také tetiček. Režie Frank Capra. Hrají Cary Grant, Priscilla Laneová, Josephine Hullová, Jean Adairová, John Alexander, Raymond Massey, Peter Lorre a další.

Neděle 10. 2. 2002 ČT 1 - 15.40 hodin

Na obrazovce spatříme všechny důležité Trnkovy snímky, ať již se jedná o rané pokusy z druhé půle 40. let, kdy si teprve zkoušel výrazové i technické možnosti (Špalíček, Císařův slavík), či o zralá díla, uchvacující bravurním zvládnutím vypravěčských postupů i svrchovaným pojednáním zvoleného tématu (Bajaja, Staré pověsti české, přepis tří epizod z Haškova Švejka, Sen noci svatojanské). I když prokázal, že lze adekvátně převádět i významná díla světového písemnictví, postupně opouští závětří pohádkově únikových příběhů. Jeho poslední snímek Ruka dospěl k působivému podobenství o údělu umělce, neustále omezovaného a trýzněného zlověstným dohledem, jak jej symbolizuje všudepřítomná ruka, sahající odkudsi shůry. Jednalo se ovšem o téma pociťované zřejmě v mezinárodním kontextu - i Lenicova animovaná hříčka "A" (z tehdejšího západního Německa) se věnuje témuž.

Staré pověsti české, inspirované Jiráskovou sbírkou bájných vyprávění, vznikaly roku 1952, v době nejhoršího politického temna. Přesto jím nejsou dotčeny. Trnka si uhájil nezávislost, vyvázán z nutnosti jakkoli poklonkovat novým mocipánům. V šesti epizodách vypráví o mytických postavách z dávných národních dějin, schopen každou z postaviček obdařit výraznou charakterizací, dovést ji k významotvorné zkratce v pohybu a reakcích. Každému z příběhů vtiskl vypravěčskou svébytnost. Prokázal, že i loutkový film postihne ztěžklý patos mýtu, aniž by se vystavil zesměšnění, vysloví protikladné emoce, postihne složité významové předivo. Staré pověsti české právem náleží mezi špičková díla nejen 50. let.