Sobota 17. 11. 2001
Český rozhlas 2 - PRAHA - 15.04 hodin
Staří, ale dobří s Jaroslavem Hutkou
Písnička Slunečnice vznikla v Olomouci
a je to dneska až čítankový model po těch třiatřiceti čtyřiatřiceti letech, co
jsem tu písničku napsal. Někdy k ránu, tuším, že to byla neděle, jsem se coural po
Olomouci, v jedné boční uličce u náměstí jsem vešel do čtvrti, kterou bourali,
pitomci. Byla to krásná čtvrť, už se nikdy nedá nahradit, no prostě vražda. Byly
tam ještě kusy zbouraných domů. Za svítání jsem to tam se steskem, že ta stará
čtvrť odchází, prohlížel a na jedné vnitřní stěně domu bylo ještě vidět, kde
byla koupelna, kde obývák, kde stál stůl. A když jsem šel pohledem nahoru ke zbytku
okna, tak jsem viděl, že tam vyrostla krásná slunečnice. To bylo strašně silné.
Než jsem došel domů, měl jsem všechny sloky sepsané. Cestou jsem se zastavoval a
veršoval do sešíiku. Později mi někdo říkal, že jsem to téma, ne že bych ho
ukradl, ale že jsem se snažil vyrovnat Ginsbergovi, protože on má taky báseň
Slunečnice. Já jsem v tu dobu jeho báseň neznal, to byla shoda okolností. Později
jsem poznal, že moje Slunečnice je o kousek dál než jeho, která je moc technologická..
Tato slova pronesl pro pořad Jiřího Kasala a Richarda Lhotského, který se bude
vysílat o památném 17. listopadu, za několik měsíců pětapadesátiletý
písničkář Jaroslav Hutka, jenž leckomu může vracet vzpomínku na listopad 1989. S
jistou dávkou nadsázky lze napsat, že zachránil revoluci v nenásilné podobě, když
na Letné před mohutnými davy zahrál všeobjímající Náměšť, po níž podle jeho
slov padl na všechny jakýsi klid a mír, že už nebylo možné střílet. To prý
povídal i prezident Václav Havel senátorovi Kennedymu v Americe. Od té doby uplynulo
téměř dvanáct roků, mnoho se změnilo v české společnosti a přirozeně i v
životě olomouckého rodáka Jaroslava Hutky. Proto může být zajímavé seznámit se s
některými současnými názory muže, o němž lze napsat dosti pěkných vět. Třeba
to, že si nikdy nezadal s mocnými tohoto světa.
(jk) |