číslo 46/2001 |
|
Názory, komentáře |
|
TÉMA TÝDNE
Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál Co chceme slyšet od prezidenta
Podle pana prezidenta je povzbudivé pouze to, že naše nedávná minulost se stala předmětem důkladné a všestranné historické reflexe a analýzy. Horší je to u nás s hloubkou úcty a respektu, jimž se těší ti, kteří se dokázali postavit na odpor nejprve nacismu a poté komunismu, a ještě hůř jsme na tom ve věci trestního stíhání těch, kteří zrazovali svou zemi nebo kteří týrali své spoluobčany. Za "nejvážnější a nejnebezpečnější" považuje však Václav Havel "některé přetrvávající či zděděné způsoby myšlení, postoje ke světu a hodnotové stupnice, které dnes mají sice svůj zcela nový - zjednodušeně řečeno kapitalistický - nátěr, které se ale v podstatě neliší od způsobů, které v nás dlouhá léta pěstoval komunismus". Zase prý jsou slyšet banální poučky a zákony, jimiž lze vysvětlit vše, zase lze pozorovat, že čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy a "zase je nadáváno všem, kteří si troufají samostatně, nezávisle a kriticky myslet a psát". "Zase" znamená jako za pyšných a drze útočných komunistů. A, hle, další podobnost: marxisté hovořili o základně ekonomického bytí a o všem ostatním jako o ornamentální nadstavbě - a dnes tu máme "makroekonomické a kvantifikovatelné ukazatele, přičemž pokoru a údiv vystřídala pýcha a bláhový pocit, že všemu rozumíme a všechno ovládáme", čili "technokratický vztah ke světu". Prezident Havel promluvil ještě o občanské společnosti, když "paternalistický odpor stran a státu" k ní označil za jeden z dalších pozůstatků minulosti.
Obecně řečeno, hlava státu může při této i jiných příležitostech promluvit, o čem uzná za vhodné. Prezident nastolil vážné téma, což nikdo nezpochybnil, v souvislostech, o nichž nemluvil prvně, a s důsledky, které nejsou bagatelní. To že se v této posloupnosti "našly" některé strany a jejich veličiny, podobně jako se tam "našly" po jeho "rudolfinském" projevu v projevu v prosinci 1997 není náhodné. Dojem jistých osobních antipatií vzniká z toho, že prezident i tentokrát promluvil pouze o jedné stránce naší současnosti. Tím zůstaly nepovšimnuty jiné oblasti, například komunální politika, rozběh krajů či euroregionální spolupráce, abychom uvedli alespoň tři příklady vývoje zřetelně pozitivního, od komunistické minulosti nás vzdalujícího. Může zaznít námitka, že takový celostní pohled na stav země, na její další možnosti a hlavní úkoly se nedá "odbýt" v dvacetiminutovém svátečním projevu. To je zajisté pravda. Kdyby měli pánové Langer a Ransdorf pravdu, prezidentu Havlovi, ač je po dvanácti letech v úřadu nejdéle "sloužící" hlavou státu v Evropě, by stále nedůvěřovala nadpoloviční většina občanů, s čímž žádná jiná ústavní instituce a žádná politická strana nemůže ani zdaleka soutěžit. Protože tu nedůvěru evidentně nemají, jen menšině občanů a některým politikům by nejspíš vadilo, kdyby prezident požádal o svolání společné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu a obšírněji promluvil o stavu země a jejich perspektivách ještě dříve, než se přiblíží předvolební vřava. Už dlouho to neučinil, a občané, kteří v něm vidí zralého člověka s politickou zkušeností, odpovědností a mravním kreditem, by to jistě ocenili. |