číslo 45/2001 |
|
Názory, komentáře |
|
TÉMA TÝDNE
Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český
rozhlas 1 - Radiožurnál
Drama jako fraška
Věnujme se ale chvilku některým změnám ústavy, jak je minulý týden odhlasoval Senát. Bez debaty nápadná je na nich snaha zvýšit váhu a pravomoci horní komory parlamentu. Tak například s jejím souhlasem by napříště prezident jmenoval Bankovní radu centrální banky a soudce Ústavního soudu, nejen sněmovna, nýbrž i Senát by musel znovu hlasovat o zákonu, který vetoval prezident, pokud by předlohu zákona zamítly dvě třetiny senátorů, mohly by je přehlasovat minimálně tři pětiny poslanců a nikoli (jako dosud) jejich prostá většina, návrh zákona by bylo oprávněno podat mezi jiným pět senátorů (dnes Senát, čili jeho nadpoloviční většina). Předseda Senátu by také přebíral kompetence prezidenta v případě, že by tato funkce byla neobsazena. Mimochodem, senátní novela přistřihuje hlavě státu křídla i jinak. Předsedu NKÚ by napříště prezident jmenoval na návrh Poslanecké sněmovny a trestní stíhání by mohl zastavit nebo nařídit, aby se nezahajovalo, jen se spolupodpisem předsedy vlády, přičemž v obou těchto kompetencích dosud rozhodoval autonomně. Omezení pravomocí prezidentových měla za lubem i opozičněsmluvní část sněmovny, avšak pochopitelně nikoli ve prospěch Senátu. Čemu už drtivá většina poslanců vysloveně nefandila, to bylo výrazné omezení imunity, kterou senátní novela ústavy rovněž přináší a přiznává ji jen na dobu trvání mandátu. Navíc zavádí zásadu, že poslanec či senátor, odsouzený k nepodmíněnému trestu za úmyslný trestný čin, mandát automaticky ztrácí. Kdyby existovala dobrá vůli vylepšit ústavu, která se v roce 1992 rodila narychlo a obsahuje mezery a nevyváženosti, jež namnoze ani její tvůrci nedovedou zpětně zdůvodnit, pak by senátní předloha mohla posloužit alespoň za základ seriózní parlamentní diskuse. Ta ale nejspíše nenastane, neboť i mužové vzdělaní a vědoucí nasadili sobě ideologické brýle. Tak třeba jistý poslanec a ústavní právník napsal minulý týden zhruba toto: Senát, který si vymyslela pravice a jenž se ČSSD v roce 1994 nepodařilo zrušit, volilo v roce 1996 jen asi 30 procent převážně pravicově orientovaných občanů v porovnání se 70 procenty, kteří volívají Poslaneckou sněmovnu. V roce 1992 pravicová většina sněmovny nepříznivě ovlivnila složení Ústavního soudu a v roce 2003 by se prý tato situace mohla zopakovat. Protože se ani v budoucnu levici asi nepodaří změnit poměr sil v Senátu, dle dotyčné autority se nabízí otázka, zda daný stav přispívá ke stabilitě ústavněpolitického systému a jeho institucí. Odborník by považoval za normální, aby se změny ústavy rodily z iniciativy parlamentních stran za podmínky, že by poslanci a senátoři s touž stranickou legitimací sledovali tutéž linii. Ach, kdeže ty předloňské sněhy jsou! Za první republiky byl způsob volby sněmovny a Senátu do té míry podobný a "bianco reverzy" zaručovaly pochodování poslanců i senátorů podle téže partajní maršrůty tak dokonale, že Senát byl vskutku zbytečný. Když už jej máme a z daní si jej platíme, nebylo by lépe, aby byl efektivně pracující parlamentní komorou a nejen trpěným přívěskem sněmovny? |