Umělecká dráha Moniky Načevy se podobá kariéře Ivy Bittové. Obě začínaly v divadle a ve filmu a obě herecký život posléze vyměnily za hudbu a možná především za možnost svobodného autorského vyjadřování. Čerstvým výsledkem takové odvážné volby je v případě Načevy její čtvrté album Fontanela.

Načeva začínala v kultovním A-studiu v divadle Na okraji, odkud přešla do recesistického Sklepa - dvě sezony však ještě stačila strávit v brněnském HaDivadle. Pak však přišel rok 1994 a českou hudební scénu zčistajasna obohatila rocková kapela Načeva se zpěvačkou zralého výrazu a s albovým debutem Možnosti tu sou, na tuzemské poměry nebývale ambiciózním. Jenže Monika i tuto cestu záhy opustila, s kapelou zcela jiného složení natočila zvukově velmi progresivní druhé album Nebe je rudý, kterým se vymanila ze škatulky tradičního rock´n´rollu. Další změna nastala na třetím albu Mimoid - kapela se jí rozpadla a ve studiu se tehdy sešla jen s bubeníkem Vladimírem Pechou a anglickým dýdžejem Gusem - výsledkem byla sugestivní, byť místy dost chladná nahrávka s útržky z textů Jáchyma Topola.

Po tomto zcela nekomerčním projektu se Načeva odmlčela a věnovala se mateřským povinnostem - to je ostatně patrné i z názvu její nové desky, kterou se po více než třech letech vrací mezi aktivní muzikanty: fontanela je vazivové spojení kostní klenby lebeční u novorozenců, do osmnáctého měsíce věku zarůstající kostí. "Je to místo, které - přeneseně - dělá hlavu otevřenou," glosuje to Načeva, jež základy alba připravovala doma na Smíchově a teprve s demosnímkem, na němž se opět výrazně podílel V. Pecha, šla do řádného studia. Tam natrefila na Michala Dittricha a jeho ženu Miladu, baskytaristu a perkusistku kapely Hypnotix, s nimiž a ještě se členy skupiny Létající koberec, další pražské formace, zabývající se etnickou hudbou, celé album dotvořila. Právě tato předem zřejmě nezamýšlená muzikantská setkání se ukázala být pro zpěvačku inspirativní - novým skladbám neschází zvuk "živých" nástrojů ani stylová pestrost.

Album, které si Načeva prvně celé sama otextovala, je jistěže velmi intimním celkem, nejde ale o žádná introvertní sdělení skrytá v záplavě elektronických zvuků. Naopak, Fontanela je komunikativním nosičem. Předpokládá ovšem vnímavého posluchače. Posluchače s hlavou otevřenou...

MILAN ŠEFL