číslo 26/2001 |
|
Televize |
|
ZVEME VÁS DO KINA
Jak milostná vášeň vede ke zločinu
Přepis amerického kriminálního románu Pošťák zvoní vždy dvakrát se režisér György Fehér rozhodl nazvat Vášeň, natočil jej černobíle a záměrně na zrnitý materiál, navíc jej přesadil do meziválečného Maďarska. Ovšem marasmus společenských poměrů zde nehraje žádnou podstatnější roli, třebaže tíživá vizuální modelace (ulice, interiéry, oblečení postav a vztahy mezi nimi, deštivé počasí a zablácená země) navozuje představu všudypřítomné neutěšenosti. Vyprávění prakticky zbavené formotvorné účasti střihové skladby zdůrazňuje monotónnost lidské existence, podpořeno dlouhými statickými záběry, v nichž postavy většinou zastávají téměř nehybnou pozici, převážně mlčí či naopak vedou dlouhosáhlé monology, podobny nakonec loutkám, jak příznačně ukazuje už úvodní "taneční scéna" při hudbě z gramofonové desky.
Když se dočasně smířeni vydávají na projížďku, stačí chvilka nepozornosti a auto se řítí ze srázu. A tehdy zdánlivě neosobní a nezúčastněné vizuální zpodobnění dosahuje svého vrcholu: kamera zachycuje jakoby v subjektivním pohledu zevnitř auta ničivou rotaci padajícího vozidla. Tuto sekvenci provází stejná melodie jako předchozí idylický výjev z pouti - nasládlý valčík. Ačkoli na zvukovou složku kladl film malé nároky (výrazná je ovšem "rozšiřující" prostorová kulisa v podobě ptačího zpěvu a různých hluků, lokomotivy, auta atd.), závěrečné užití hudební melodie vytváří působivý protiklad, když se svou sentimentalitou ocitá v příkrém rozporu s nečekaně tragickým završením. Vášeň, kterou v omezené distribuci nabízí Národní filmový archiv, patří mezi pozoruhodná díla, zcela přehlížející dnes tolik módní klipový rytmus vyprávění. JAN JAROŠ |