Neděle
30.7. 8.00 hodin
Causa bohemica
Jiřího z Poděbrad jsme zatím poznali jako celkem slušného a
schopného mírotvorce. A přesto ho zastihneme, jak na konci života celá léta válčí
hned na několika frontách, až tečku za celým tím urputným zápasem udělá
předčasná králova smrt. Jakpak to jde dohromady - tedy válčení - s plánem, který
Jiří nabídl Evropě? (Mám na mysli projekt nadnárodní mírové organizace všech
křesťanských států.) Neselhal král? Nezahodil svoje ideály? Nezradil svůj pro gram? Ne. On jenom řešil jeden
takový věčný lidský problém. Musel sám sobě odpovědět na otázku, kterou si
lidstvo klade vlastně po věky, aniž dospělo k definitivnímu řešení: Má smysl
mír za jakoukoli cenu? Těžká otázka, že? Jiřík si na ni odpověděl takto: Ne!
Klid pro spravovanou zemi byl jeho programem. On už nechtěl (na rozdíl od husitů)
svou pravdu vnutit světu. Žádal jenom, aby svět Čechům ponechal pravdu jejich,
neboť svět je dost veliký na to, aby vedle sebe žilo třeba i více pravd. Hledal
mír, ale nalezl válku. Nechtěl ji. Ale nelekl se jí. Pius II. dal Vratislavanům
rozkaz, aby neholdovali králi Jiřímu dříve, nežli jim od stolice římské
nařízeno bude. V dalším dopise papež důrazně požádal českého krále, aby se
proti Vratislavským zdržel jakýchkoli vojenských akcí. Slezská metropole se stala
hlavní nadějí katolického světa. Papež vyznamenává Vratislavany při návštěvě
Říma obzvláštní laskavostí (jejich pánu, tedy Jiřímu, na truc), a dokonce ruší
mírovou smlouvu mezi Vratislaví a českým králem, protože se prý Jiří nevrátil do
lůna církve. V tom byl vyjádřen jasný pokyn, aby se Vratislavští vzepřeli proti
králi a necítili se povinni plnit poddanské závazky. Do odboje proti hlavě
království se však toto město nepustilo. Důvod? Zásluha patří jejich duchovní
hlavě, biskupu Joštovi. Osobnost tohoto jména jsme v našich dějinách už potkali.
Tento Jošt byl však rodem nikoli Lucemburk, ale Rožmberk. Narodil se jako syn Oldřicha
z Rožmberka. Z otcovského paláce si odnášel zálibu v pohodlí a přepychu. Ze všeho
nejvíc ho vábily pochoutky a skvosty umění kuchařského. Už jeho marciální
postava, kvůli které se mu říkalo tlustý biskup prozrazovala jeho mlsný
jazyk. Za svého pobytu v Římě se proslavil jako znalec jídla a pití na slovo vzatý.
Jeho hostiny udivovaly papeže i kardinály vybranými specialitami české kuchyně -
zejména rafinovaně připravovanými pstruhy na rakouském víně a českém pivě. Vozil
s sebou na cestách zástup kuchařů, kteří údajně pracovali celé noci, aby dobře
připravili masa a vynalezli překvapivé chutě omáček neboli šalší. Jenom za cukr
(což byla tehdy drahocenná pochoutka, dovážená ze zámoří) vydal pan Jošt z
Rožmberka ročně několik tisíc grošů. Důstojný pan Jošt však neochutnával pouze
lahodné krmě, sem tam si smlsl i na krásných ženách. Jediný člověk, na kterém
Jošt neskrblil, byl prý on sám. Na druhé straně se vratislavský biskup horlivě
zajímal o literaturu a projevoval porozumění pro učené snahy. A pokud šlo o spor s
kališníky, Jošt zastával umírněné stanovisko. Neodvážil se sice odporovat
papeži, nechtěl však zároveň přerušit přátelské styky s Jiřím a dalšími
kališníky, tím spíš, že to byl právě Jiří, kdo Joštovi biskupské místo ve
Vratislavi zajistil. S biskupem Joštem souhlasilo hodně českých katolíků, i oni
dávali přednost dohodě a soužití s kališníky před válkou. V červnu 1463 se
například obrátilo 58 katolických českých pánů a rytířů k papeži s prosbou,
aby se smířil s českým králem. Katolíci požádali svatého otce, aby zastavil
trestní při proti českému králi a dal přednost smírné dohodě. Zdali jí dal
papež přednost? Nedal.
JOSEF VESELÝ |