Ondřej Brousek, muzikant a herec
Jaká je
nálada na Vinohradech?
Cítím se tu dobře, ať jsem
na jevišti, v rekvizitárně, nebo v klubu. Je to díky lidem,
ale nejen díky Tomáši Töpferovi, který sem přišel na
ředitelský post z Fidlovačky a nabídl mi angažmá. Je to
kvůli celému personálu, zvukařům, kostymérkám, hereckému
souboru... Divadlo je zaplaťpánbu kolektivní práce. Člověk
ráno vstane a je mu třeba blbě, ale pak si uvědomí: Vždyť já
se potkám se všemi těmi lidmi! To je skvělý – nechodit do
práce jako do kanceláře, ale chodit za lidmi, které spojuje
společný počin.
Skládání
hudby je asi víc osamělá záležitost...
Jo, pokud dělám něco do
divadla nebo k filmu. Ale co se týče koncertů, tam je
kapela. A jak může normální člověk žít bez dobrý kapely?
Uznejte. To nemám ze sebe, to jsou slova Jirky Macháčka. A
je to pravda, často na to myslím. Jsme s Monkey Business
patnáct let a pořád je to paráda.
Takže máte
ještě co objevovat?
Ano. Baví nás
experimentovat, zkoušíme stmelovat zdánlivě nestmelitelné.
Co
nestmelitelného jste v poslední době stmelili?
Nikdy by nás nenapadlo, že s
námi může lidsky fungovat kapela Mandrage. Já u toho nebyl,
ale kluci si to pochvalovali. Taky jsme za ta léta měli
třeba Karla Svobodu, Vlastu Redla, Marii Rottrovou. Vlastně
už možná všechny, kdo tady za něco stojí. To nemluvím ještě
o skvělých zahraničních hostech, jenom na našich deskách co
jich je. A v květnu s námi během výročního koncertu ve
Žlutých lázních vystoupili Ondřej Havelka, Iva Bittová, Ohm
Square nebo Marta Kubišová – s ní tehdy zpívaly tři tisíce
lidí. Vymysleli jsme speciálně pro ni all stars sbor,
oslovili jsme různé umělce, kterých nakonec vystoupilo na
pódiu asi dvaadvacet. Byla strašně dojatá, ale naprosto
profesionální. V jejím věku, to bylo vystoupení! Myslím, že
žádná česká kapela podobné věci nezažívá. Přesně tak jsme to
chtěli. Tímhle si plníme své sny.
Co paní
Kubišová na vaší oslavě zpívala?
Hey Jude. A dala to úžasně.
Tenhle song má strašnou sílu. Konečný hymnus je působivý
právě proto, že ten druhý akord se za celou dobu v písni
neobjeví, až ve finále – a je to vyloženě emocionální
překvapení. Ti čtyři pitomci to napsali fantasticky.
Myslíte
Beatles?
Přesně ty. Jedna z kapel,
která nás nepřestává inspirovat a udivovat. U nás v Čechách
je to taková stojatá voda. Pořád čekáme, co bude. Slýcháme
pět šest jmen interpretů nebo kapel, jež se opakují, ale nic
nového nepřichází. Žádná bomba. Taky kde byste o ní slyšela.
I my zůstáváme trochu stranou sdělovacích prostředků, hlavně
televize. Jsme takový moderní underground.
Proč?
Nejsme úplní kamarádi
televize. Většinou jsme se z hraní vykroutili. A když nás
jednou pustili do studia a chtěli živý projev, my začali
cizí skladbu... Na playback. Když se moderátor zeptal, proč
playback, Roman Holý za nás všechny pravil: Dokud se bude ve
vaší jídelně vařit bramborová kaše z prášku, my budeme hrát
na playback.
Čekání na
originál. A zatím žijeme ve světě napodobenin. Jako Salieri
v Amadeovi na Vinohradech, kde hrajete titulní roli. V té
inscenaci jute výborný. Jak moc jste se na roli připravoval?
Dost, ale měl jsem dost času
– vlastně celý život. O Mozartovi můžete přemýšlet pořád.
Úplně pomíjel noty, protože ho zdržovaly, zároveň v nich ale
nedělal žádné chyby! Neznám asi nikoho, kdo by to tak měl.
Když skládám, sedím u toho hodiny, chci věcem dát co nejvíc.
Psaní not je pro mě inspirativní. Ale když se to někomu rodí
v hlavě a pak už jde jen o to zapsání, které dotyčný
považuje za ztrátu času, no to je fantazie! Napojení někam
na jiný svět... Zato dnes? Doba se posunula, může skládat
každý. Technologické pokroky dělají divy. A mě to štve.
Protože
jde o devalvaci kumštu?
V podstatě jo.
Totéž se
odehrává ve filmu. Věra Chytilová blahé paměti pravila, že
„dneska může točit každý blbec “. A je to tak. Moderní
technologie to umožňuje.
No právě. Počítačové
programy k tomu vyloženě vybízejí...
Texty vaší
kapely jsou každopádně půvabné. Kde berete inspiraci?
Všude. Například v různých
článcích a pořadech, kde se třeba dozvíte, jak máte či
nemáte dělat sex... No, kdo vám má co říkat, že jste out,
když neděláte to nebo ono? Inspirovalo nás to už na našem
prvním albu. Pokračujeme v tom dál. Postihujeme to, co nás
hněte.
Jak jsem
pochopila, sport taky nebude docela vaše doména...
Nejsme úplně sportovci, to
je pravda. Hrajeme občas nohejbal, ale tím to tak
končí…Název Sex and Sport? Never! se dá vykládat mnoha
způsoby. Navíc v těch dvou veličinách jedou taky velký
peníze, mnohdy pěkně špinavý.
Býval jste
lehkomyslnější?
Svým způsobem. Když mi dnes
nabídnou, abych něco složil pro inscenaci na Vinohradech,
trápím se nad tím. Ve dvaceti bych to měl složené hned. Teď
o věcech víc přemýšlím, než do kláves hrábnu. Vracím se k
prazákladu věci, ke kořenům.
Když jsme u těch kořenů,
berete si něco z vašeho hereckého rodu? Od táty a dědy?
Upřímně, já herectví zase
tolik neprožívám. Razím teorii, že herec by měl umět na
lusknutí vypadnout z role a jít se někam bavit. Boris Rösner
blahé paměti říkal: Při první děkovačce si herec odžije své
pocity, při druhé se už má smát. Často koukám na ty řady
umělců a říkám si – nakopal bych je. Ty vážný ksichty. Přece
děláme práci, která nás baví, ne? Ne že bych si to nebral k
tělu, člověk má mít rád svou profesi, ale musí to ustát. S
dědou jsem bohužel neměl moc času se v divadle sejít, s
tátou herectví řešíme častěji.
Taky se
někdy pohádáte?
To ne. Máme to hezky v klidu
a s nadhledem. Jako v kapele, tam taky sem tam ohnivěji
řešíme muziku nebo maximálně politiku. Ale hádky? Proč?
U divadla,
respektive herců panují velké emoce, to je známá věc...
Já vím. Někdo možná má jen
to divadlo, a pak to moc prožívá. Ale v tom případě by si
měl najít ještě nějaký to zahrádkaření nebo jízdu na koni,
aby se nestresoval. Jako Vašek Vydra, ten má s koňmi
správnej život. Vydělává si na ně prací v televizi a v
divadle a vidíte na něm, že je v klidu. Sice chodí pozdě,
ale člověk mu to rád odpustí.
Z vás
úplně čiší, že máte rád nadhled a humor. Někde jsem četla,
že i werichovský. Mrzí vás, že jste nemohl Wericha a
Voskovce potkat osobně?
No jejda! Tuhle jsem seděl
ve Slavii, četl Týdeník Rozhlas (fakt) a díval se na jejich
fotky na stěnách. A říkal jsem si, takové blbosti a úžasnou
srandu uměli vymýšlet, a přitom vše vycházelo jen z toho, že
se chtěli bavit. I když to pak většinou přerostlo do
politické satiry. Což v jejich případě a v okolnostech, za
nichž tvořili, asi ani jinak nešlo.
Oni přece
jen reflektovali tehdejší společenskou a politickou situaci.
Tuhle potřebu vy asi nemáte.
Ne. Spojovat umění s
politikou mi vůbec nejde dohromady. Politika je jedna z
věcí, o které se zajímám minimálně. A výstřelky, jakých se
dopouští Daniel Landa, mi připadají směšné.
Proč?
Abych byl přesnější – mám
strach, kolik lidí jeho počiny a řeči posilují. A zároveň mi
to přijde směšné. Když čtu na plakátě v Kalichu: „Tajemství:
nejlepší český muzikál“, říkám si, proč tolik nepokory? Já
napsal pět muzikálů, určitě mají své chyby, ale udělal jsem
je, jak nejlépe jsem uměl. Některý je horší, jiný lepší. Ego
některých „skladatelů“ a „tvůrců“ je ovšem nezměrné. Nejenom
že dneska dělá hudbu každý, ale každý dneska píše muzikál!
Je mi z nich většinou nanic. Kam jde akord, tam jde melodie.
A vůbec nejde o divadlo. V jiných případech jde o peníze a
co největší skrumáž hvězd na jevišti, k tomu se přidá trochu
popu a fajn – budeme to vydávat za hit. Ale je to věc vkusu,
dost možná se mýlím, opravte mě.
Je pravda,
že české muzikály se pohybují na nízké úrovni.
Skoro v žádném totiž nic
nepasuje dohromady. Pohybová, hudební, pěvecká složka,
scéna, je to bez citu pro styl. Přiznám se, že vlastně nemám
rád Wagnera pro jeho názory, myslel si, že je bůh, a taky
pro jeho velikášství, nabubřelost a egoismus…. Ale na tyhle
autory takzvaného českého muzikálového umění bych ho poslal.
Aby je naučil, co je to jednotný prvek, co je to
Gesamtkunstwerk.
Jana Podskalská,
publicistka
Foto
Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 24. 8. |
