Číslo 33 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovým režisérem.
Petrem Nikolaevem.

Solená treska a snové nesmysly

„Ticho. Žádné otřesné události nehýbaly národem, kromě obvyklých otřesů půdy nikde ani známky života...“ Tak začíná povídka islandského spisovatele Gulberga Bergssona, který se narodil v Grindavíku, kam se vydáváme většinou hned první den pobytu na Islandu. Tenhle ostrov je opravdu výjimečný: už jen tím, že se rozkládá na dvou světadílech. Tektonické desky – evropská a americká – se tu od sebe vzdalují průměrnou rychlostí dva centimetry za rok, a tak otřesy, o nichž se zmiňuje spisovatel, jsou na Islandu na denním pořádku. Na internetu si můžete ověřit, že jsou jich desítky, někdy i stovky denně.

Když plánujeme program zájezdu, snažíme se, aby přechod z jednoho světa do druhého nebyl příliš drastický, a tak nejprve absolvujeme výlet do okolí hlavního města. Projedeme starým přístavem Hafnarfjördur, vybudovaným na lávě staré sedm tisíc let, a na zahrádkách u starších domků pozorujeme roztodivné lávové útvary. Pokaždé se snažím srovnat si v hlavě, že ta láva tu byla dřív než zahrádka, ale moc mi to nejde. Z městečka na lávě je to kousek do nedaleké pouště. Projedeme kolem „rozpolceného jezera“ Kleifarvatn, v němž občas při zemětřesení pukne dno a voda potom poklesne o několik metrů, a pak si obejdeme a hlavně očicháme žhavé sirné pole v Seltúnu. Před několika lety tu pohodlná asfaltka nahradila starou, romantičtější a také nebezpečnější lávovou silnici. Časy se mění a už ani nevím, jestli se v domku, v němž byla kdysi pouštní kavárna, ještě něco podává. Dneska na to šlápnete a za chvilku jste v přístavu v Gulbergově rodišti. Mimo jiné tam mají školku v odsvěceném kostele a muzeum solených tresek, na kterém je nápis: Život je solená ryba.

Dlouho jsme se s kolegyní Soňou snažili přijít na to, co ten nápis vlastně znamená, až našla vysvětlení v Laxnessově románu Salka Valka. Hlavní hrdinka v něm říká: „Když se to všechno vezme kolem a kolem, tak je život hlavně solená ryba, a ne žádný snový nesmysl.“ Volně dopřeloženo: Nic není zadarmo...

Čím hlouběji člověk poznává Island, tím mu Laxnessův citát připadá aktuálnější. Na jedné straně sny a iluze, které se vracejí a opakují po celé věky, a na druhé vždycky jen tvrdá práce, která lidstvo k něčemu přivedla. Nedávno tu byla bankovní krize, teď se splácejí dluhy a peníze se samy nevyrobí – život je solená ryba...

A tak si my, kteří jsme tu na návštěvě a máme úplně jiné problémy, prohlédneme přístav a pak už nám chybí jen pár kilometrů na koupaliště v Modré laguně. „Budeme se koupat v odpadní vodě z elektrárny,“ straším turisty. Ať je slunečno, nebo nás třeba bičuje vodorovný déšť, slastně se ponoříme do teplé vody plné křemíku, napatláme si bílé bahno na obličej, protože se nám chce uvěřit tomu, co se všude píše, že má regenerační účinky. A konečně ze sebe smyjeme prach a stresy ze vzdálené Evropy. Máme přece dovolenou, a tak jsou snové nesmysly v této podivuhodné zemi povoleny.