Klára Melíšková,
herečka
Ještě si občas vzpomenete, jak to tehdy bylo?
Byla jsem v ročníku, který do Dejvického divadla přišel s
Mirkem Krobotem přímo po škole. Ředitelka našeho divadla Eva
Měřičková tehdy sháněla nový soubor, protože ten bývalý
odešel do divadla v Dlouhé. Nabídla Mirkovi, jestli sem s
námi nechce jít, a my jsme samozřejmě všichni souhlasili. Už
to byl vlastně malý zázrak, nemuseli jsme shánět angažmá a
mohli spolu zůstat, a ještě ke všemu v Praze.
Jak je to vlastně dlouho?
Už téměř dvacet let. Strašně to letí.
Bude oslava?
Možná...
Už se občas dostavuje pocit vyhoření?
Já ten pocit nemám. Zrovna jsme si o tom v šatně povídali:
že je nám spolu pořád dobře a máme chuť společně zkoušet.
Přišly změny – máme nového šéfa, Michal Vajdička dává
divadlu další rozměr, Mirek Krobot přitom zůstane jako
herec, což mně připadá skvělé. Cítíme, že potenciál tu pořád
je.
Přišla jste ze šatny nahoru poměrně pozdě. Patříte k hercům,
kteří se musí po představení v klidu odstřihnout od postavy?
Ano. Je o mně známo, že zůstávám v šatně jako poslední.
Hodinu, nebo klidně hodinu a půl sedím a koukám do blba,
nebo si něco čtu a užívám si ten klid. Už mě tu párkrát i
zamkli. Musela jsem obvolávat lidi, aby mě přišli
vysvobodit.
Máte tyhle chvíle ráda?
Moc! Protože nemusím nikam spěchat, o děti je postaráno a
ten čas je jen můj. Krásné zastavení.
A diváci pořád chodí, což?
Pořád. Když jsme zkoušeli s Ivanem Trojanem hru Zásek,
viděla jsem v den předprodeje dlouhou frontu před pokladnou.
Ti lidé tu stojí třeba od půl čtvrté ráno. Bylo mi líto
těch, na které se nedostane.
Mimochodem, jak se Ivanovi ta hra povedla?
Shodli jsme se, že to byl pro všechny krásný zážitek. Šli
jsme úplně na dřeň a každý přispěl nějakým svým tématem,
kterému jsme se ze začátku všichni vyhýbali, ale nakonec
jsme u něj stejně alespoň zčásti skončili. Dá se říct, že je
to celé velmi otevřené a osobní. Zasahuje to nás i některé
diváky.
O čem se vlastně hraje?
O pěti lidech, kteří se zaseknou ve výtahu. A během tohoto
zastavení vyplouvají na povrch jejich životní příběhy,
radosti, starosti i mindráky. Ivan přišel na první zkoušku a
říká: Vůbec nic nevím, jenom mě před pár dny napadlo, že by
se to mohlo odehrávat ve výtahu. Tak jsme se začali bavit o
charakterech postav, které by nás bavilo si zahrát, mluvili
jsme o situacích, které by v zaseknutém výtahu mohly nastat,
a povídali si o zážitcích a tématech s naším představením
zdánlivě nesouvisejících. Naše dramaturgyně Eva Suková
nahrávala všechny improvizované dialogy na diktafon,
přepisovala je a společně s Ivanem a Martinem Myšičkou
vymýšleli strukturu celého představení. Bylo to opravdu
velmi dobrodružné.
Co jste tam dala ze sebe vy?
Tu unavenou paní. Co nic nestíhá... Ale i jiné věci, o
kterých se těžko mluví. Ivan byl skvělý, krásně nás vedl.
Dokázal nám předat své představy a pocity. Někdy to
samozřejmě drhlo, ale byli jsme otevření a připravení o všem
mluvit, takže se to nakonec podařilo poskládat.
Co vám tahle práce dala?
Pochopila jsem, jak Ivan i ostatní kluci přemýšlejí o svých
postavách, jak vnímají situace a jejich řešení, jak
přistupují ke čtení textu. Znovu jsem pocítila, jak je
mužské myšlení jiné než ženské, jak je důležitá důvěra a
možnost a schopnost se otevřít, že můžu pustit emoce a nikdo
mě za to neodsoudí... Bylo to moc cenné.
Jste parta, která si rozumí i mimo jeviště. Těší vás se
potkávat i jinde?
Ano, někteří se s radostí scházíme i mimo divadlo. Příkladem
jsou zájezdy, těšíme se, kde budeme spát, těšíme se na čas,
který strávíme spolu... mluvím tedy hlavně za dámskou část
souboru... Nemusíme vařit, dělat svačiny, vozit děti na
kroužky, můžeme se vyspat a nemusíme nic řešit.
Zkrátka v tom nejlepším slova smyslu komunitní divadlo...
Ano. Společně chodíme s emocemi na trh, dokážeme se před
druhými otevřít. Předpokládá to absolutní důvěru. Víte, že
můžete mluvit o svých niterných pocitech a nikdo vás
nepodtrhne, neobrátí to proti vám. Ale selanka to pokaždé
není. Už se tu i brečelo, křičelo, nadávalo...
I vás někdo rozplakal?
No jasně. Jakmile se blíží premiéra, chytám nerva a není se
mnou k vydržení. Bulím, vztekám se a křičím. A všechno to
musím ze sebe dostat, říct, co se ve mně odehrává, abych se
uklidnila.
To jste postrach souboru, ne?
Spíš ze mě mají moji kolegové legraci...
Postavy, které hrajete, bývají opačného druhu – ženy
snášející život vyrovnaně, stoicky, někdy sarkasticky. Ať to
byla Jana ve hře Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství,
manželka psychologa alias Karla Rodena v Terapii nebo ta
paní, co si nechá od chlapů ve filmu Mistři skoro všechno
líbit. Máte to tak i v životě?
Myslím, že se stále učím nenechávat si věci líbit, když s
nimi nesouhlasím. Někdy je pro mě těžké stát si za svým
názorem, ale je to čím dál lepší.
Jako policistka v televizní sérii Případ pro exorcistu? To
byla mimochodem vaše první vyšetřující, ne?
Ano. Hrála jsem to ráda, scénář byl moc dobře napsaný a
Honza Hřebejk nám pomohl vyladit charaktery našich postav.
Teď točíme druhou sérii a na podzim se chystá třetí. Majorka
Výrová je otevřená, spravedlivá a nebojí se postavit mužům.
To mě baví, hrát takové ženy.
Co všechno jste si o policejní branži musela nastudovat?
Mnohé. Jaké jsou postupy při vyšetřování, jak mám držet
zbraň – to mě mimochodem učil Hynek Čermák.
Pomohl vám?
No. Snažil se. Ale pak mi řekl – Když nebudeš muset, tak to
tam nedělej.
No to potěší. Mimochodem, baví vás i jako diváka krimi?
Baví. Líbily se mi severské seriály Zločin a Most. A také
seriál pro HBO True Detectiv. Vynikající věc. Pořád si
říkám, kdy něco takového vznikne u nás.
Možná bude dobrá Pustina, kterou připravuje podle scénáře
Štěpána Hulíka shodou okolností také HBO.
Četla jsem první tři díly. Je to napínavé, skvěle napsané a
přála bych všem zúčastněným, aby se to povedlo.
Zastavme se ještě u Ester, kterou jste hrála v adaptaci
Vieweghových Andělů všedního dne. To byla zajímavá postava,
potěšila vás?
Moc. Tu roli jsem vzala bez jediného zaváhání. Byla rozsahem
poměrně velká, většinu scén jsem točila s Bolkem Polívkou,
film navíc režírovala Alice Nellis, která na mě nikdy
nezvýšila hlas. To byly samé plusy.
Nad postavami bdí jak v knižní předloze, tak na plátně
andělé. Autor tu asi poprvé ve svém díle připouští cosi, co
je nad námi. Jak to máte vy?
Fakt, že nás něco převyšuje, je podle mě úplně evidentní.
Není ale lehké o tom mluvit. Jsou to zážitky na bázi pocitů.
Pocitový možná bude i film Jako ve snu, který připravuje
producent a režisér Petr Oukropec. Alespoň tak mi to z jeho
vyprávění trochu vyplynulo. Vy tu hrajete matku hlavní
hrdinky...
Ten film je o městských parkuristech. Mladých lidech, kteří
provozují parkur – běhání a skákání přes různé překážky,
jako jsou zdi, střechy, zábradlí... Jsou neuvěřitelně
zdatní, mají svou vlastní filozofii a pohybují se prakticky
mimo společenské mantinely. Jejich společenství byl pro mě
objev. Petr to má moc hezky vymyšlené, chce příběh točit
napůl s animovanými pasážemi – stejně jako u svého
předchozího snímku Modrý tygr.
To je vaše první maminka?
Kdepak! Maminky už jsem hrála několikrát. Na divadle hraju
dokonce v Rackovi maminku Jardovi Pleslovi. Koneckonců, mám
doma dvě děti, tak mám kde čerpat.
Jana Podskalská, publicistka
Foto Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 29. 6. |
