|
|
 Na
cestě z knih
Ke knížce, o které chci psát, by měla být přibalena
výstraha: Pozor, věci tu nejsou tím, čím se zdají být. Už
ten název: Jak číst romány jako profesor (vydal Host).
Thomas C. Foster, sám učitel literární historie a stylistiky
na Michiganské univerzitě, zná své kolegy z branže a ví, že
mnoho z nich už dávno nečte romány, ale jen knihy o
románech.
Přesnější by bylo nazvat tu knihu Jak čtu romány já. Ovšem
to by se pokazil vtip, odkazující k intertextuálním hrátkám,
jednomu z témat knihy. Název je parodií příruček typu Jak si
v ložnici postavit včelín nebo Chirurgem sám sobě v deseti
lekcích. Samozřejmě že nás ani Foster nenaučí to, k čemu
odkazuje. Chybí nám totiž desetitisíce přečtených stránek a
spousta let přemýšlení o nich, opřeného o znalost odborné
literatury. Chybí nám řemeslo, bez toho to prostě nejde.
Nicméně dvě věci Fosterova kniha splní bezpečně: dokáže nám,
že čtení knížek je zábava – a že největší zábava je čtení
jeho knihy.
Děti své doby
Spokojeni tak mohou být všichni: příznivci čirého humoru
(„První věta každého románu říká totéž: ,Přečti si mě!‘. Tón
se může pohybovat na škále od zdvořilého ,Buďte mým hostem‘
přes kamarádské ,Rozjedeme to?‘ až po ,Teď uvidíš, já tě
dostanu, ty šmejde!‘“) i ti, kdo v pojmu zábava spatřují
spíš opak pojmu nuda. Foster jim ukáže triky, které autoři
včetně nositelů Nobelovy ceny používají ve svých
vypravěčských strategiích, vysvětlí pojmy z teorie
literatury, aniž byste se jich lekli, a kromě toho vás
provede dějinami románu od Cervantese po Johna Fowlese a
Salmana Rushdieho. Postupuje přitom tak, jak si já osobně
představuji komunikaci literárního historika s jinými
humanitními vědami. Někteří odborníci pro to razí pojem
integrovaná žánrová typologie, jiní hovoří o rozevírání
filologie, a všem jde o to samé: aby uvažování o literatuře
pomohlo co největšímu množství lidí lépe se vyznat ve světě
i v sobě samých. Když se Foster například zastaví u
anglického realistického románu, rozebírá strukturu,
konstrukci zápletek, charakteristiky (dokonce i jména)
postav, kompozici a vysvětlí nám na nich, jak literatura
souvisela s vydavatelskou praxí. Charles Dickens nebo Jane
Austenová totiž své romány psali na pokračování, a museli
tudíž ovládat rafinované techniky, jak udržet čtenářstvo v
napětí, zároveň museli své postavy vybavit dostatečným
souborem zvláštností, aby si je čtenáři zapamatovali.
Vysvětluje zkrátka díla jako děti své doby, které opustí své
rodiče a vydají se do světa žít si vlastním životem.
Víc večer u ohniště
Symbol cesty se u autora objevuje často. Dějiny románu jsou
pro něj poutí od jednoho z prvních příběhů na způsob „Jak
Ralfa ušlapal mamut – víc podrobností večer u ohniště“ přes
Robinsona Crusoa ke Coetzeho románu Ďabiel DeFoe. „Knihy
vedou ke knihám, myšlenky k myšlenkám – a když se
zaposloucháte, uslyšíte, jak spolu texty navzájem hovoří.“ A
to není všechno. Autor se nám snaží vysvětlit, že na té
cestě jsme spolu se svými knížkami také my samotní – „nejen
proto, že nám něco dávají, ale i proto, že něco dáváme my
jim“.
Na to, abychom s jeho pomocí pronikli do vztahů mezi texty a
jejich čtenáři, netřeba být znalcem recepční estetiky. Ale
může se stát, že někteří, okouzleni autorovým vtipem, pocítí
potřebu sáhnout přece jen po odbornějším textu. I na to
Foster pamatuje seznamem základních děl k dějinám románu a
teorii vyprávění. Ovšem tuhle knížku si užijete i bez nich.
Milan Pokorný |
