Číslo 46 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s moderátorkou.
Jitkou Novotnou.

Hra podle vlastních pravidel

Na počátku byla kniha Bitva o vlny, která se zabývala klíčovou rolí sdělovacích prostředků – a především rozhlasu – v mnichovské krizi. Její autor, publicista a vysokoškolský pedagog David Vaughan, který působil jako zpravodaj BBC v České republice a na Slovensku a v letech 1998 až 2006 byl šéfredaktorem Radia Praha, při její přípravě narazil na tolik zajímavých informací, že toto téma zpracoval jako rozhlasovou novelu s prvky dokumentu Slyšte můj hlas. V nedávných dnech vydal Radioservis i její stejnojmennou knižní podobu.

Proč jste se rozhodl napsat rozhlasovou novelu Slyšte můj hlas?

Během bádání při přípravách knihy Bitva o vlny jsem si toho uvědomil, kolik zajímavých osobností – kladných i záporných – ovlivňovalo vývoj událostí, nejdříve rakouského anšlusu a pak samotného Mnichova. Nemluvím jen o hlavních politických protagonistech, o Hitlerovi, Chamberlainovi a Benešovi, ale taky o lidech například ze světa kultury a žurnalistiky. Patřili k nim Milena Jesenská, která ve svých článcích pronikla do samého jádra mnichovské krize, nebo ředitel činohry Národního divadla Otokar Fischer, jenž důstojně a marně bojoval za úplně jiný česko-německý diskurz, než který nabízela politická realita doby. Dále tu je složitá osobnost libereckého faráře Emmanuela Reichenbergera, jehož události nakonec zlomily, nebo Henleinova „Mefista“, absurdního, ale nebezpečného mluvčího Sudetoněmecké strany Oskara Ullricha. Tyto osobní příběhy jsou úzce spojeny s vývojem politické a diplomatické krize, a právě toto napětí mě lákalo. Zároveň mě fascinovaly hlasy úplně obyčejných lidí – hlasy, které v průběhu krize někdy nečekaně a dramaticky vystoupily na povrch.

Knižní podoba vychází z audio zpracování. Jaké jsou přednosti obou verzí?

Novela se hodně liší od rozhlasové verze. Rozhlasová verze je něco mezi rozhlasovou hrou, hraným dokumentem a čtením na pokračování. Čerpal jsem z velmi bohatého autentického zvukového materiálu přímo z doby krize, který se nachází v rozhlasových archivech. Tento fakt, spolu se samotným formátem devíti půlhodinových dílů, určil strukturu seriálu. V knižní verzi jde o výhradně o vztah mezi psaným slovem a čtenářem. Navíc jsem měl ještě jednu výhodu: dopsal jsem ji poté, co se odvysílala rozhlasová verze, a mohl jsem ještě leccos upravit. V knize je dokonce i náznak milostného příběhu, který se v rozhlasové verzi vůbec neobjeví!

Kde všude jste archivní materiály k období Mnichova hledal?

Začal jsem u rozhlasových archivů, protože jsou bohaté a málo zmapované. Mám rád patinu těchto archivních nahrávek, které probouzejí fantazii. Také jsem hodně – ale opatrně – čerpal z memoárů klíčových osobností a z nejrůznějších článků a knih, které vznikly přímo během mnichovské krize nebo těsně po ní. Velmi inspirující byla kniha Sydneyho „Billa“ Morrella Viděl jsem ukřižování. Měl jsem to štěstí, že jsem v průběhu let mohl mluvit se spoustou pamětníků, kterých bohužel ubývá... Čerpal jsem z oficiálních archivů, například britského ministerstva zahraničí, ale musel jsem dávat pozor, aby protagonisté neměli širší znalosti nebo perspektivy, než by ve zmateném kontextu místa a doby mohli mít k dispozici.

Vaše novela zřetelně ukazuje selhání a slabost západní politiky v období před druhou světovou válkou. Nemáte pocit, že pro dnešní čtenáře může text mít vysoce aktuální vyznění?

Vidím určité paralely se současnou krizí na Ukrajině. Ve třicátých letech se ještě většina států snažila hrát podle určitých diplomatických pravidel. Pak najednou jeden hráč – Německo – začal hrát podle vlastních pravidel. Hitler nejenže přestal respektovat pravidla mezinárodní diplomacie, ale nestyděl se otevřeně lhát, aby prosadil „národní zájmy“. Žádná demokratická země nemá proti takovým metodám protilék, Galénovo sérum z Čapkovy Bílé nemoci bohužel neexistuje, a není divu, že si nevíme rady, když současná ruská vláda vůči Ukrajině používá stejné metody. Ale nesmíme jako Chamberlain předstírat, že to je v pořádku.

Alena Sojková