|
|
 Vražedníci podle Jima Jarmusche
Jim Jarmusch patří mezi nezávislé tvůrce, kteří se prosadili
i v rámci hollywoodského systému – a přitom mu nepodlehli.
Naopak návratem k ryze autorskému přístupu je nyní uváděný
snímek Hranice ovládání (sobota 8. listopadu, ČTart, 22.05),
vražednický thriller zasazený do španělských reálií,
naprosto vzdálený obvyklým klišé i jakémukoli diváckému
očekávání.
Protagonistou příběhu je tu mlčenlivý, nehnutě se tvářící
mohutný černoch (Isaach De Bankolé). Spatříme jej při
množství kavárenských schůzek, při nichž si s partnery
vyměňuje zápalky s ukrytými vzkazy o dalším setkání.
Monotónně se opakují tytéž úkony: mlčící hrdina si vždy
objednává dva šálky kávy jako rozpoznávací znamení, papírek
se vzkazem pokaždé sní, na pokus o konverzaci pokaždé
odpovídá, že nemluví místním jazykem – a není jisté, zda se
jedná o smluvené heslo, či nikoli. Zdvořilostně naslouchá
vyprávění svých početných partnerů (mezi jejich
představiteli nalezneme známé osobnosti – Johna Hurta, Tildu
Swintonovou, Gaela Garciu Bernala...), kteří pokaždé
pronesou monolog zacílený na určitou tematiku – na filmová
specifika, na hudbu, rozličné vědní disciplíny. A pokud si
přinášejí rekvizity, například v pouzdrech ukryté strunné
hudební nástroje (a nikoli zbraně, jak bychom čekali), má to
úzkou souvislost s přípravou vraždy: spatříme, jak z kytary
je sejmuta jedna ze strun, budoucí škrticí nástroj.
Každopádně však se zcela nepřístupným, vždy obezřetným
hrdinou, oděným do elegantního obleku, navštívíme jak velká
španělská města, tak zapadlý venkov, ba polopouštní pustinu.
Muž zůstává odolný vůči jakýmkoli pokušením, nepodlehne ani
svlečené dívce, již nalezne v pokoji. Avšak důsledně
statické dění, jehož smyslu zprvu sotva rozumíme a které
donekonečna opakuje variace týchž „setkávacích“ událostí,
vzbuzuje podezření, zda toto všechno je ještě myšleno vážně.
Výrazově minimalistické pojednání pracuje s prvky rituálu,
jen málokdy prosvitne záblesk zřetelnější humorné nadsázky.
Jarmusch záměrně pomíjí srozumitelnost, o smyslu veškerého
dění téměř nic neprozradí, rozuzlení dovádí k žánrové
banalitě. Natočil provokativní hříčku, stylizovanou do sotva
snesitelné nehybnosti, až se ocitá na pomezí navenek
nepřiznané (sebe)parodie. Hranice ovládání zůstávají po
vypravěčské stránce stejně netečné jako protagonista
příběhu, snad zamýšleny jako určitá protiváha dřívější
Jarmuschovy „regulérní“ gangsterky Ghost Dog.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
