 Václav
Neužil,
herec
Než přišel sitcom Čtvrtá hvězda, byl jste hlavně divadelní
herec. Poslední dva roky se ale objevujete častěji ve filmu
i na televizní obrazovce, také pracujete s rozhlasem. Je to
šťastná náhoda a těší vás to?
To víte, že ano. Každého herce těší, když si rozšíří pole
hereckých možností. Jestli to je náhoda, nevím, na to moc
nevěřím. Spíš tak trochu doufám, že to je kombinace
soustavné práce a samozřejmě do jisté míry i náhody. Svou
roli hraje i fakt, že působím v Dejvickém divadle, které na
sebe poutá pozornost filmových režisérů. Někteří tam i
režírují – David Ondříček, Petr Zelenka.
Připusťte, že pozornost jste na sebe strhl i díky sitcomu
Čtvrtá hvězda, kde jste hrál toho úžasného nemotoru z
venkova...
To je pravda. Každý má zřejmě v kariéře takový okamžik.
Čtvrtá hvězda byla přesně ten případ a jsem velice rád, že
to bylo zrovna tohle natáčení. Pracovalo se velmi poctivě a
soustředěně, na rozdíl od jiných televizních projektů.
Byla to i vaše první větší role na obrazovce, ne?
Ano, nebo bych spíše řekl první výrazná. Natočil jsem v
televizi i ve filmu spoustu rolí; menších, středních, ale i
hlavních – jako například v cyklu Čapkovy kapsy nebo ve
filmu Jitky Rudolfové Zoufalci. Je velmi ošidné a těžké
předem předjímat, jaká role se může vrýt do paměti diváků.
V tom je televizní práce trochu ošidná...
Ano, stačilo, aby Čtvrtá hvězda neměla sledovanost, a dnes
bychom tady spolu neseděli. Ale o to vůbec nejde. Jak už
jsem zmínil, ta práce pro nás měla smysl, a proto jsme se od
začátku snažili, aby v ní našli smysl i diváci. Že jich
nakonec bylo celkem hodně, nás vlastně překvapilo. Většinou
při natáčení televizních seriálů nemáte šanci podrobně
pracovat, hledat výraz... U Čtvrté hvězdy tomu bylo jinak,
čas jsme si prostě vydupali, a dokud jsme nebyli spokojení,
nešli jsme od toho.
Odmítl jste nějakou seriálovou nabídku?
Ano. Několik. A neberte to prosím jako nafoukanost. Já točil
třeba Zázraky života na Primě, tak vím, co znamená typický
seriál. Myslím, že ten zrovna nedopadl úplně dobře.
Čtvrtou hvězdu jste prý pečlivě a delší čas zkoušeli
ještě před natáčením, což vám všem před kamerami pomohlo...
Ano. Sešli jsme se, Mirek Krobot nám řekl, jaké jsou naše
role a jak si s režisérem Honzou Prušinovským představují
jejich charaktery. Při první čtené zkoušce jsme pak přečetli
naráz všech dvanáct dílů. Musím říct, že po tomto čtení jsem
neměl vůbec představu, jak na Štěpána jít. Byla to vděčná
role, měla kolem sebe spoustu zápletek a vtipných míst. Ale
neměl jsem klíč, jak ho hrát. Štěpán působil jako hlupák,
ale hlupák nebo buran to právě vůbec není. Je to kluk, který
celý život žije v Břežanech a pak přijde do Prahy. Je
nezkušený a na rozdíl od ostatních kolegů v hotýlku tenhle
svět vůbec nezná, proto možná v některých momentech hloupě
vypadá, ale je chytrej. Jeho handicap zní jinak – je to
nezkušenost, a to skoro ve všech životních oblastech. A v
tom byl jeho vtip. Měl jsem při zkoušení delší vlasy a Honza
mi pořád říkal, ať se hlavně nestříhám. Mě to hrozně štvalo,
nesnáším dlouhý vlasy...
Nakonec ale pomohly dát vaší figuře onen venkovský ráz, ne?
Ano, i když zkraje jsem působil jako moc velký frajer. Až
jsem si vzpomněl, jak mě i sestru maminka vždycky stříhala
takzvaně na hrnec, aby nám prostě jen v rychlosti upravila
fazonu. A tak jsem nechal Štěpána taky takhle drsně
ostříhat. A bylo to ono.
Jak se vlastně cítíte v dejvickém souboru a v jeho
specifickém suchém humoru?
Cítím se tam výborně. Myslím, že by tam člověk, který by náš
humor nebral, asi nedokázal hrát. Však také někteří herci
odešli, protože jim to nevyhovovalo. Dejvický humor, to je
přístup k životu.
Vzpomenete si, kdy naposledy vám dejvický humor pomohl?
No pořád! Pořád mi pomáhá. Lituju každého, kdo neumí najít
smysl pro humor a není schopen podívat se na sebe a své
trable z nadhledu.
Žárlivý manžel ve filmu Ztraceni v Mnichově, který teď
roztočil Petr Zelenka, má zjevně taky trable. Baví vás?
Baví. Je to jen malá role, ale dobře napsaná. Problém mé
postavy je žárlivost. Mou filmovou partnerkou je Jana
Plodková, která tu hraje herečku Janu Plodkovou, já hraju
postavu, která se jmenuje Václav Neužil a krapet trpí tím,
že se kolem ní motají lidé od filmu. Zkrátka klasický model,
který zažívají lidi, v jejichž očích je filmový štáb stále
považovaný za rizikové prostředí, jež může rozvrátit nejeden
vztah. A právě z toho si s Petrem děláme srandu.
V pohádce Alice Nellis Sedmero krkavců hrajete pro změnu
královského syna. Jak se vám pracuje s ženou za kamerou?
Dobře, vůbec nehraje roli, že to je žena. Já s Alicí točil
už loni, Vieweghovy Anděly všedního dne, a pracovalo se mi s
ní parádně, takže do téhle pohádky jsem vstupoval vyloženě s
nadšením. Alice mi o ní řekla už při natáčení Andělů a já to
vzal, aniž bych četl scénář. S Alicí a kameramanem Matějem
Cibulkou totiž budu pracovat, kdykoliv si řeknou. Velice mě
baví trojúhelník herec – režisér – kameraman, který umí
Alice navodit.
Takže můžeme čekat výpravnou a obrazově poetickou pohádku?
Právě takový pocit z dosavadního natáčení mám – že to bude
velkorysá klasická pohádka, vyprávěná ryze filmovými
prostředky. Já tam mám postavu jednoho ze dvou synů
královské rodiny – totálního blbce, uvnitř zcela
vyluxovaného... A ten je častým nástrojem zlých nápadů své
matky, Sabiny Remundové. A obvykle je zkazím, neb jsem
omezenej.
Máte vy sám rád pohádky? Vyrůstal jste na nich?
Ano. Kdo by je neměl rád? Tři veteráni, O statečném kováři,
S čerty nejsou žerty – moje tři nejoblíbenější. I ty
studiové jsem ale měl rád. Úplně jsem zbožňoval, jak tam
někdo chodí papírovým lesem nebo nese cihlu z papundeklu.
Měl jste z některé taky strach?
Jedna byla hodně děsivá. Pamatuju si, že to byla taková
stylizovaná japonská pohádka, natočená v ateliéru s
působivými kulisami, a hrála v ní Jaroslava Adamová se silně
nalíčenýma očima. Jmenovala se Jamamba. To jsme se ségrou
vždycky utíkali rychle do peřin.
Když jsme u toho dětství – pocházíte z Plzně a herecký
talent jste zřejmě podědil po dědečkovi Václavu Neužilovi,
který působil dlouhé roky v angažmá Divadla J. K. Tyla. Jak
moc vás jako kluka ovlivnil?
Děda byl bard souboru. Elegán s ironickým suchým humorem,
trochu ve stylu Oldřicha Nového. Umřel v osmašedesáti. Ale
myslím, že mě jako budoucího herce moc neovlivnil. Doma
herectví nijak neprosazoval. Na rozdíl od divadelních prken
byl spíš tichý člen rodiny. S námi dětmi sice blbnul, ale na
divadlo jsme si nehráli. Přišlo to až později, když jsme na
gymnáziu založili kapelu a začali hrát skeče ve studiu
Dialog, což bylo cosi ve stylu divadla Sklep. Já ani herecké
ambice neměl. Chtěl jsem být přírodovědec, maturoval jsem z
biologie a chemie a plánoval jsem úplně jinou profesní
budoucnost.
Nakonec vás ale divadlo stejně neminulo...
Extrovert jsem byl, to je pravda. Určitá snaha předvádět se
ve mně byla. Tak holt ve finále geny po dědovi přece jen
převážily...
Rodiče vám to nerozmlouvali? Byli oba učitelé, že?
Ano. Ale nerozmlouvali mi nic, nezakazovali, nekázali, že
jako právník budu mít lepší život. Naštěstí naši byli v
tomhle směru vždycky naprosto normální. Jen mě varovali, že
nemusím uspět, abych s tím počítal. A tak jsem skončil na
JAMU. Máme v Dejvickém divadle slavnou brněnskou osu Krobot
– Ples – Neužil. Trojan a Myšička jsou damáci, děláme si ze
sebe navzájem legraci.
Dala vám škola něco zásadního?
Škola vám nedá talent, když ho nemáte v sobě. Jen vás může
šikovně otevřít. To je práce osvícených pedagogů – je to
umění učit studenty tak, aby je nezablokovali, ale aby v
nich našli to, co pro herectví potřebují. A na to jsme měli
se spolužáky štěstí – já byl v ročníku například s Janou
Plodkovou, Ivou Pazderkovou nebo Honzou Hájkem. To
podstatné, co mi škola dala, je asi fakt, že mě utvrdila v
tom, že jsem udělal správný krok, když jsem našel odvahu jít
ke přijímačkám. Že můžu hrát a že jsem na správném místě.
Absolventi to nemají snadné se sháněním angažmá...
Ani my jsme na tom nebyli po studiích nejlíp. Šli jsme
nakonec s Janou Plodkovou do divadla Polárka, kde jsme hráli
dopoledne pohádky pro děti.
Obstál jste?
Moc ne. Já hrát pro děti neumím, abych řekl pravdu. Děti se
mi vysmívaly. Házely po mně dokonce bonbony... Prostě tohle
není moje parketa. Být tam déle, asi bych si hraní zprotivil
a začal bych divadlo nenávidět.
Co vás posunulo jinam?
Vydržel jsem tam čtyři měsíce. Pak mě zachránila nabídka
režiséra J. A. Pitínského, který mi nabídl roli v Ibsenově
Noře v Divadle Sedm a půl. To bylo jedno z mých klíčových
divadelních setkání. Vlastně jsem měl, když se tak ohlížím
zpátky, pořád kliku. Přešel jsem do Mahenky, nějaký čas jsem
působil v HaDivadle. Všechno to byly dobré zkušenosti. Potom
se objevilo Bezručovo divadlo v Ostravě a ve stejný čas
Mirek Krobot a Dejvické, za což vděčím také panu Pitínskému,
protože mě chtěl obsadit do inscenace Spřízněni volbou,
kterou právě v Dejvickém divadle připravoval. A já se
rozhodl pro Prahu. Dnes jsem v Dejvickém osmým rokem.
Budete nicméně pod novým vedením, Miroslav Krobot předal
taktovku Michalu Vajdičkovi.
Ano, je to tak. Ale Mirek tím získává novou funkci, kterou
zároveň přebral Ivanovi Trojanovi, a to je doyen souboru,
protože v divadle zůstává jako herec a snad i režisér. Ale
jinak se nic nezmění. My si Michala vlastně vybrali, už
delší čas s námi, byť byl na Slovensku, pracoval, známe se.
Repertoár ani poetika divadla se určitě nijak výrazně
nepromění. Spíš se někdy bojíme, aby nebylo takzvaně
předejvicováno. Abychom lidi nesr...
Jana Podskalská, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 1. září. |
