|
|
Jak přežít svůj život
 Čtvrtého září oslaví osmdesátku Jan Švankmajer, jeden z
našich mezinárodně nejznámějších režisérů, hlásící se jako
snad jediný tuzemský filmař k surrealismu. Jestliže dosud
proslul ponurými, děsivými historkami, jimiž občas promžikl
groteskní škleb (v pondělí ČT uvede jeho „de sadovský“
snímek Šílení a v pátek kolekci krátkých filmů), ve svém
zatím posledním díle Přežít svůj život (neděle 7. září, ČT2,
21.50) se přiklonil k hravě žertovné poloze, jaká provází
výpravu do psychoanalyticky vykládaného lidského „nevědomí“.
Spojnicí mezi bdělým stavem a nevědomím jsou sny, které
zosobňují potlačená přání i podvědomé touhy – a
protagonistovi příběhu Evženovi (Václav Helšus) se zdají
stále barvitější sny o setkání s přitažlivou dívkou,
neustále střídající svá jména (Klára Issová) – a mění se i
reálie, které se k ní vztahují. Jednou do nich vstupuje v
pyžamu, jindy v obleku, avšak pokaždé řeší stále podivnější
problémy, jdoucí až za oidipovský komplex. U
psychoanalytičky však nehledá pomoc, ale naopak co nejsnazší
vplutí do nitra snů. A zdá se, že síla snů sahá i za jejich
rámec: Evžen například vyhraje velkou sumu peněz, avšak
zjevně pravé tisícikoruny jsou namísto Palackým potištěny
portrétem jeho vysněné milované.
Animace, pracující i s papírkovou technikou (známe ji třeba
z postavičky Večerníčka), jsou jako vždy nápadité a vtipné,
v tomto případě se vynořují lidské postavy se zvířecími
hlavami (psí, hadí, slepičí...), opět se miliskují mohutné
jazyky. Z teatrálně kulisovité ulice se čas od času vysunují
reálné ruce, aby zatleskaly optimálnímu průběhu dění,
kutálejí se tudy zveličené rekvizity – jablko, meloun,
vajíčko – a často se na konci roztříští. Roztomilé jsou i
souboje zasklených portrétů dvou slavných psychoanalytiků
Freuda a Junga během Evženových zpovědí u lékařky. Nejenže
nastavují náhle zvětšené uši, aby lépe slyšely, vyfukují
kouř z doutníku a mění výraz obličeje, případně si ťukají na
čelo na znamení pochyb, ale vzájemně se škorpí, a dokonce
nakopávají znenadání vymrštěnou nohou – až spadnou, s již
rozpukanými skly, ze zdi na podlahu...
Švankmajer vědomě nechává rozsáhlý prostor téměř
cimrmanovskému vysvětlování příčin či pozadí hrdinových
potíží – ať jsou to odborná zamýšlení Evženovy lékařky,
pozastavující se nad rostoucí bizarností jeho snů, nebo
osvětlení minulosti z úst dávného pamětníka. Režisér pracuje
s umístěním příběhu jakoby mimo čas a prostor, vřazuje jej
do fantaskních kulis, které jsou společné „realitě“ i snům
shrnutým do jediné olbřími surrealistické vize, z níž nelze
vystoupit.
Jan Jaroš, filmový publicista |
