Číslo 34 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s rozhlasovým redaktorem.
Josefem Veselým.

Josef Veselý, rozhlasový redaktor a moderátor

Nepřešel, kdepak. Po ránu sice mívám asi hodinové zahřívací kolo, než si uvědomím, jak se jmenuju a která tramvaj mě doveze do práce. Až pak si vzpomenu i na to, že mám humor.

Co to cinká?

Zvoní poledne na vedlejším jezuitském kostele. K novým zvonům přibudou nové varhany. Bude to nejlepší koncertní nástroj nejen v republice, ale zřejmě v celé střední Evropě. Přední část budovy kostela totiž zasáhla v listopadu 1944 bomba a nádherné barokní varhany vzaly za své. Od té doby tam byla jen náhražka.

V brněnském rozhlase si tě hýčkají jako celebritu. Sedíš ve čtvrtém patře, vedle tebe jsou už jen dveře s nápisem Stravenky.

Nápis zapomněli sundat. Teď tam sídlí Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů.

Vzpomeneš si, kdys byl poprvé před mikrofonem a jak ses cítil, když se rozsvítila červená?

U mikrofonu jsem byl už ve dvaceti; lezl jsem do jeskyní a málem jsem se utopil, protože punkevní jeskyně zaplavila povodeň a neumíš si představit, jak rychle dokáže voda stoupat. Vytlačuje při tom vzduch nad sebou, takže když jsme lezli po žebříku k tomu těžkému ocelovému poklopu, nadskakoval jako poklička. Jentaktak jsme tehdy unikli.

A poprvé naživo?

Nejspíš z brněnského Výstaviště, to bylo ještě za totáče. Dělal jsem zajímavý rozhovor se zástupcem nejmenované britské firmy, načež mi bylo shora vyčteno, proč jsem nezašel za sousedy, což byli Mongolové, aby se podělili se zkušenostmi, jak dospěli v jurtách k vědecko-technickému pokroku. Tehdy jsem to musel nějak okecat a poprvé jsem zažil ostudný moment, kdy se hlava diví, co ta huba povídá.

Naši republiku jsi procestoval křížem krážem. Pokud by ses chtěl cizinci pochlubit něčím hodně zajímavým, kam bys ho zavedl?

Jako děti jsme byli s panem učitelem Jaroslavem Zichou z Miroslavi na výletě v Českém Švýcarsku. Vzal nás k Pravčické bráně, k takové vyhlídce, zasnil se a řekl: „Děti, když si představíte slovo vlast, ať se vám vždycky vybaví tohle,“ a ukázal dolů. Čekali jsme, co uvidíme – a pod námi bylo zelené moře. Dneska už se slovo vlast nepoužívá, ani politici o vlasti nemluví, ale když je náhodou někdo vyřkne, představím si to zelené moře pod Pravčickou branou.

A pokud by to nezapomenutelné místo mělo být v tvém rodném Brně?

Když opominu kostnici, druhou největší v Evropě, tady v sousedním kostele svatého Jakuba, sice trochu morbidní, ale unikum, jsou tu krásná místa, třeba Hády, kopeček nad mými rodnými Židenicemi.

Připomněls kostnici a já se ptám: Myslíš někdy na svou konečnost?

To víš, že myslím. Sice už ne tak intenzivně jako ve třinácti, kdy jsem nedokázal myslet na nic jiného. Ten pocit vyvolal romantický ruský film Nachové plachty z roku 1961 podle prózy Alexandra Grina s Anastasijí Vertinskou v roli dívky, která touží spatřit loď s nachovými plachtami.

Příběh Alexandra Grina končí takto: „Jednou zrána se daleko na moři zatřpytí ve slunci nachové plachty. Obrovské zářící nachové plachty nad bílou lodí poletí k tobě po vlnách. Ta nádherná loď popluje tiše, bez křiku a kanonády. Na břehu všichni překvapeně vydechnou. Ty budeš mezi nimi. Za zvuků kouzelné hudby loď vznešeně dopluje až ke břehu...“

Na konci filmu se všichni obyvatelé městečka ženou k přístavu. A já jsem si náhle uvědomil, že všichni ti lidi umřou, že jsou vlastně už jen stíny na promítacím plátně. Úplně jsem se s tím nevyrovnal dodnes, ale už chápu, že jsou věci, které ovlivnit můžeme, pak ty, které ovlivnit musíme, a konečně ty, které neovlivníme. Těmi, které neovlivníme, se nezabývám.

Jsi Brňák, nebo Brňan? Jak je to správně?

Historička Milena Flodrová, se kterou si často povídám u mikrofonu, říká zásadně Brňan. Kdybych použil „Brňák“, znachoví jí pleť a řekne: „Vy ošklivé káčátko.“

V Brně ses před třiašedesáti lety narodil. Komu?

Narodil jsem se dvěma Veselým, mamince a tatínkovi. Maminka byla původně dělnice, pak úřednice. Taťka vyplácel lidi, že chodili do podniku. Mně to nestačilo, pátral jsem po dalších předcích. O taťkově rodu jsem třeba vůbec nevěděl, že pochází z Vysočiny, od Batelova. Kousek od rodiště Gustava Mahlera. Další se rodili taky na Vysočině a taky tady někde v Moravském krasu – zase na kopečkách. Do rodopisného výzkumu jsem zahrnul i svou ženu, naštěstí tam jsem měl materiálů víc, protože její dědeček pracoval na dráze, za války přišel o nohu a jako státní zaměstnanec musel mít do pátého kolena osvědčení o árijskosti svých předků. Prostě asi až do roku 1700; já pokračoval dál, až jsem narazil v 18. nebo 19. století, že jistého pradědečka, který se jmenoval Krutílek, si vzala Anna, za svobodna Palacká. Což mne zaujalo: Palacký je příjmení, které se vyskytuje v okolí Hodslavic, šel jsem po tom jako ohař a zjistil jsem, že pradědeček Františka Palackého Jíra Palacký, který sedlačil kousek od Nového Jičína, a myslím že dvanáctinásobný pradědeček mé ženy byl jeden člověk. Čili František Palacký je prapraprastrejda mé ženy.

A vaše děti jsou tudíž nositeli této význačné krve...

Jediný já z toho vyjdu naprázdno. Dělám Toulky českou minulostí, letos už dvacátým rokem, a moje žena, když kráčí kolem počítače, u kterého se nad tím mořím, si odfrkne: „Čí předek byl Otec národa, no?“ a hrdě odchází středem.

Čím jsi chtěl být, když ti bylo deset, víš to?

Mě bavil zeměpis a dějepis a čeština. Taky jazyky, zejména angličtina, protože jsme měli výbornou paní profesorku. Říkal jsem si, že budu cestovatel, a pak mě začalo bavit psaní. Nejprve do novin, pak i pro rozhlasové vlny.

Proč jsi šel studovat žurnalistiku do Prahy?

Kam jinam tehdy? Do Bratislavy se mi nechtělo. A Prahu jsem miloval. Vlastně spíš svou představu o Praze. Představoval jsem si křivolaké uličky a plynové lampy, které tenkrát už dávno neexistovaly, taky Karlův most, z kterého dýchají dějiny.

Když jsi přijel, dýchaly?

Dýchalo něco úplně jiného; třeba čerstvě rozstřílené Národní muzeum, protože jsem se zapisoval začátkem září 1968. I to počasí bylo hrozné; vnímám pocity přes počasí, a tehdy bylo pořád zamračeno a pochmurno, možná to mám spojené i s lednovým pohřbem Jana Palacha. Jediný slunný den si z toho období pamatuju; poprvé jsem si vyjel na Petřínskou rozhlednu, všechno zalitý sluncem, viděl jsem tu krásnou Prahu pod sebou a říkal si: Co je do všeho, když jsou tady. A představil jsem si Židenický kopec, kam jsme vždycky jako kluci běhávali s psíky a randili tam. V létě 1968 jsme chodívali coby osmnáctiletí na pivo do hospody Vyšehrad, a najednou vidíme zakopaná děla. Ruská děla.

Jana Klusáková, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 11. 8.