|
|
Výmluvné bezčasí u Hanušovic
Omluvte banální odkaz na klasika, ale mám pocit, že s Dírou
u Hanušovic se to má trochu jako s trpkým českým vínem v
Nerudově Romanci o Karlu IV.: je třeba se do ní „vpít“.
Filmová prvotina renomovaného divadelního režiséra a herce
Miroslava Krobota je na první pohled jen bezútěšným obrazem
vesnických ztracenců na Jesenicku; navíc jako by souzněla se
současným trendem podobných témat ve světové kinematografii.
Krobot však na žádnou módní vlnu nenaskočil. Téma i poetika
Díry u Hanušovic (včetně neotřele krásných záběrů krajiny),
k níž napsal scénář s psychologem Lubomírem Smékalem, mají
pevné domácí zakotvení a jsou mu vlastní. Postavy
hanušovické „díry“ nic moc nečeká, ale o svůj stav se
„zasloužili“ ve velké míře sami. Uvědomují si jej však jen
někteří – hlavně hospodská Maruna, původně učitelka, která
se snaží vzepřít osudu. Zatímco její rovněž nespokojená
sestra volí pro sebe pohodlné řešení, Maruna chce víc.
Tvůrci pojednávají denní stereotypy obyvatel „Díry“ ve
volném tempu. K některým mají až láskyplný vztah (sympatický
prosťáček Olin), k jiným obdivný (silná osobnost Maruny),
nebo soucitný (bezútěšný osud „Ládinovy staré“). Další
figury ovšem stíhá nešetřící ironický úhel pohledu
(neschopný starosta) či tušení špatných konců (dvojice
lesních dělníků). Pro líčení stojatých vod a téměř
statických, nevyvíjejících se vztahů lidí vesnické komunity
používá režisér to, co je mu vlastní v divadle i v hereckém
projevu: úsporné dialogy, suchý humor, zasmušilou náladu.
To vše podporuje osvědčený tým Dejvického divadla, jenž
zajistil přesvědčivé herecké výkony Tatiany Vilhelmové,
Ivana Trojana, Simony Babčákové, Jaroslava Plesla, Lenky
Krobotové a dalších; platí to i pro dobře zvládnutou nářeční
mluvu.
Hloubky některých epizod dozrají ve vědomí diváků později,
jiné možná vůbec. Nicméně z filmu nepopiratelně vyzařuje
jakási těžko definovatelná naléhavost a pocit věrohodnosti a
autenticity.
Agáta Pilátová, filmová publicistka
Foto A-Company Czech |
