|
|
 Vulkán
Jón Leifs
Na Islandu byl odjakživa nedostatek hudebních nástrojů, až
do poloviny dvacátého století to totiž byla snad nejchudší
země v Evropě. Lidé si tam většinou zpívali nebo zvláštním
způsobem zpěvně vyprávěli příběhy zvané rímur.
Teprve v roce 1926 mohli Islanďané poprvé zažít na vlastní
uši koncert symfonické hudby, to když se dirigent Jón Leifs,
rodák ze statku Sólheimar na severozápadě ostrova, vydal se
svou hamburskou filharmonií na poněkud dobrodružný zájezd na
Faerské ostrovy a do rodné země.
Jako skladatel, jímž byl Jón Leifs především, se ovšem doma
uznání (či alespoň porozumění) hned tak nedočkal. Jeho hudba
byla, jak napsal jeden z jeho kolegů, „příliš buržoazní pro
radikály, příliš avantgardní pro konzervativce, příliš
progresivní pro reakcionáře“. Na Islandu bylo navíc málo
profesionálních hudebníků, a tak Leifsovy pokusy dát
dohromady kvalitní hudební těleso brzy ztroskotaly a on se
vrátil do Německa. Tam však už byl u moci Hitler, a tak
skladatel, jehož díla byla zakázána, neboť si vzal za ženu
klavíristku „neárijského původu“, musel vyvinout velké
úsilí, aby dostal rodinu do bezpečí ve Švédsku. (Tuto
dramatickou Leifsovu životní epizodu líčí nedávno natočený
islandský film Slzy z kamene.)
Po válce se Jón Leifs znovu usadil na Islandu. Založil
asociaci hudebních skladatelů, a když v roce 1964 poprvé a
naposledy vyslechl na festivalu v Helsinkách koncertní
provedení své symfonické skladby Hekla, dočkal se posměchu a
nepochopení. Zemřel o čtyři roky později a nastudování
skladby Geysir, rovněž inspirované islandskou přírodou, se
už nedočkal.
Přibližně dvacet let po smrti se však Jón Leifs zaslouženě
stal jakýmsi islandským Bedřichem Smetanou: v jeho
nejznámějším díle však namísto zurčících pramínků Vltavy
běsní sopka. Skladbu Hekla zná dnes na Islandu každý, i když
ne všichni vědí, kdo ji složil. Úryvky z Hekly zazní snad v
každém dokumentárním filmu o Islandu. Žádný jiný tvůrce v
sobě totiž neobjevil tolik žhavé hudební lávy...
Hekla je jedna z nejaktivnějších sopek nejen na Islandu, ale
na celém světě, a zároveň je to místo, o němž se ve
středověku říkalo, že je vstupní branou do pekla. Islanďané
to tehdy považovali za hrubou urážku a Arngrímur Jónsson
Vidalín, zvaný Učený, napsal v roce 1593 protestní komentář
proti tvrzení pochybných cizinců, že se „peklo nachází v
Hekle a Islanďané mají k peklu blíže než jiní národové“. Jón
Leifs ovšem nechal svou hudební sopku vybuchnout se skutečně
ďábelskou razancí. Symfonická erupce trvá téměř osm minut a
k jejímu provedení potřebujete v sekci bicích nástrojů
jedenáct hráčů, kteří obsluhují vedle elektroniky také
kovadliny, kladiva, kameny, ocelové řetězy, sirénu a
kostelní zvony.
„Hudba, to je fontána životní energie a ta musí být využita
v mých dílech. To je také důvod, proč jsou někdy hrozivá a
někdy brutální,“ prohlásil kdysi Leifs. Příroda na Islandu
bývá často zrovna taková. Ale především je stejně jako
Leifsova hudba strhující a krásná.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
