|
|
 Protestsongy
Motto: Kdo do třiceti neskládal protestsongy, nemá srdce.
A
kdo je skládá po třicítce, nemá rozum.
(Winston Churchill)
Probudil jsem se. Zdálo se, že venku skončila vlídná slunná
zima a nastaly inverze a mlhy. Z polospánku se vynořilo
čtyřverší, a tak jsem vstal, abych si je zapsal, než to
zapomenu:
Na nebi slídí satelit
Krávy se nechtěj otelit
Leckdo má v hlavě bakelit
A tak nám zase vládne lid...
Slibný začátek nějakého protestsongu, řekl jsem si a šel si
raději dát sprchu. Psát protestsongy, to je v mém věku riziko,
i když ne takové jako kdysi, kdy se kvůli nim člověk mohl
ocitnout v emigraci nebo ve vězení. S termínem protestsong
jsem se poprvé setkal, když do Československa přijel americký
folkový zpěvák Pete Seeger. Na slavné desce, kterou vydala
naše státem kontrolovaná firma Supraphon, je zachován
nesmrtelný okamžik. Když Seeger zpíval na koncertě v Ostravě
song o začouzeném Pittsburghu plném oceláren, v refrénu
nečekaně změnil text a vstoupil do československé reality.
Nahradil totiž Pittsburgh minimálně stejně zakouřenou
Ostravou, a tak do narvaného sálu najednou navzdory ostraze
vnikl opravdový život a lidé řvali nadšením...
Pak jsem potkal Karla Kryla a obdivoval jeho českou variantu
protestsongů plných hořkosti: „Ne, nejsme na kolenou – ryjeme
držkou v zemi...“ Psal je už před příchodem „bratrských“ vojsk
a bylo to burcující, odvážné a skvělé. Hlásal to, co jiní
neuměli nebo se to báli tak otevřeně vyslovit.
Za normalizace jsem měl rád Hutku, Třešňáka a Mertu. Dokázali
přesně pojmenovávat stav věcí a duší a jinde než na scénách
klubů a divadýlek se to tenkrát veřejně nesmělo. Před
„sametovým“ listopadem bylo psaní protestongů potřebným, ale
nepohodlným zaměstnáním – Kryl, Hutka, Třešňák a další
skončili v exilu, Merta, Nohavica, Dědeček a jiní sice
přežívali doma, ale zase takové terno to nebylo, někdo byl
zakázán, jiný přitlačen StB, vždyť to znáte...
Pak přišla změna režimu, exulanti se vrátili, euforii
devadesátých let zvolna vystřídalo vystřízlivění a reálný
kapitalismus. Protestsongy vznikají dál, námětů k
nespokojenosti se světem máme vždycky všichni dost, stačí se
podívat na zprávy nebo vyjít mezi lidi. A je známá věc, že
když si člověk zahartusí, trochu se mu uleví. Jenomže teď máme
svobodu, zpívat si dneska můžete, o čem chcete, a nikdo vás za
to nebude pronásledovat, spíš naopak – hezky souzníte s naší
českou pivní nespokojeností a můžete to dotáhnout až třeba na
nějakého toho Slavíka. Budete vystupovat na jevišti a sdělovat
lidem, že je tu blbá nálada. Není to nic těžkého, oni to dávno
vědí a je to rozkoš bez rizika...
Jenomže slušný písničkář kvůli tomuhle na Václaváku klíčema
nechřestil. Nikdy nešel s davem. Ono je totiž těžší zpívat o
tom, že jsme na tom sice mizerně, ale nezblázníme se z toho a
ještě pořád je tu naděje... Namazal jsem si rohlík, napil se
kávy a přišlo černé zvíře a otřelo se mi o nohu. A pak jsem to
dopsal. Teď to vypadá takhle a klidně tomu můžeme říkat
protestsong:
Na nebi slídí satelit
Krávy se nechtěj otelit
Leckdo má v hlavě bakelit
A tak nám zase vládne lid...
Asi bych se měl zastřelit
Jenomže já lpím na životě
Jako to kotě!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
