|
|
Od Radio-Journalu k Týdeníku Rozhlas
„Zahajujeme dnešním číslem vydávání časopisu, jehož účelem
jest především, aby sloužil k informaci těch, kdo stali se
předplatiteli Radio-Journalu, tj. jeho bezdrátových produkcí a
zpráv, a v druhé řadě pak k poučení všech, kdo se o radio
zajímají.“ S tímto předsevzetím vstoupil na český mediální trh
v září 1923 nový časopis. Zprvu se zdálo, že specializace na
rozhlasovou problematiku mu bude osudovým závazkem, ale brzy
se ukázalo, že v jeho spojení s rozhlasem je víc síly, než by
kdo tušil.
Neměl to ovšem lehké. Začal vycházet v situaci, kdy koncesi k
poslechu Radiojournalu mělo pár desítek odvážlivců a každý
měsíc provozu působil rozhlasové společnosti další finanční
ztráty. Není divu, že v roce 1924 dělily prvního technického
ředitele Radiojournalu Eduarda Svobodu už jen hodiny od
rozhodnutí tehdejší programový měsíčník zrušit.
D dur, nebo fotbal
Ale časopis překonal i tuto novorozeneckou krizi a dál
propagoval těžce se prosazující vynález – tak účinně, že od
ledna 1925 počal vycházet v týdenním intervalu. A tak už to
zůstalo dodnes. S výjimkou jednoho čísla v květnu 1945 a čtyř
čísel v srpnu a září 1968 přichází od té doby týden co týden
za svými pravidelnými i příležitostnými čtenáři, aby byl
jejich rádcem a společníkem – což je závazek, který v
historicky prvním čísle vytýčil Miloš Čtrnátý, první
šéfredaktor listu a zároveň první programový ředitel
rozhlasové společnosti.
Ten hned také popsal, jak by rozhlasové vysílání mělo vypadat.
„Jde i o to, aby rádio nezvrhlo se v pouhou švandu, nýbrž
postavilo se do služeb kultury, umění, lidovýchovy a
praktického života. Jde tu o to, aby vše, co se radiem bude
vysílati, mělo svůj účel a svoji určitou úroveň.“
Tím ovšem předznamenal i spory, které se na stránkách
rozhlasového časopisu řeší dodnes.
„Když vám máme upřímně říci pravdu, tedy prosíme vás, jen
nepředvádějte žádné ,opusy‘ neb všecky ty umělecké kusy do D
Dur aneb F Dur a podobné,“ objevilo se už v dubnu 1924 na jeho
stránkách to, co si o lidovýchovném a vysoce kultivovaném
vysílání myslela řada posluchačů. Spor, zda má rozhlas v první
řadě vychovávat a povznášet do vyšších sfér, anebo bavit a být
kulisou pro „vyčištění hlavy“, se táhne jako červená nit
stránkami rozhlasového časopisu, tu s větší, tu s menší
intenzitou, tu s větším důrazem na jednu, tu na druhou stranu.
„Dokonce naše mamička (takto velká nepřítelkyně tohoto
krásného sportu) poslouchala napjatě a odháněla nás od
tlampače, aby lépe slyšela, neboť jsme s bratrem Jendou div
hlavu dovnitř nevstrčili, aby nám žádný goal neušel,“ přetiskl
Radiojournal dopis kvartánky mladoboleslavského gymnázia v
roce 1926 po prvních sportovních reportážích Josefa Laufera.
Ten se stal během krátké doby hvězdou českého mediálního
světa. Po něm přišli další: Jaroslav Havel, Josef Cincibus...
Radiojournal jim nechal vyrobit speciální fotografie určené k
podepisování, aby mohli uspokojit žádosti všech obdivovatelů.
I na tomto detailu je vidět, jak rychle se z popelky stala
mediální mocnost první velikosti.
Zlaté časy
Svou zásluhu na tom měl i časopis Radiojournal. Ten počátkem
třicátých let změnil vzhled i rozsah a z nepříliš kvalitně
tištěných novin se stal šviháckým magazínem o padesáti šesti
stranách. Čtyřicet z nich zaplňovaly programy našich i
zahraničních stanic, na dalších šestnácti stranách čtenáři
nacházeli články k programům – ale nejen to. V té době, za
šéfredaktora Františka Bodláka, do časopisu Radiojournal
přispěli namátkou Josef Hora, Jiří Frejka, Otokar Fischer,
Marie Majerová, Hubert Ripka, Václav Gutwirth, E. F. Burian,
Jaroslav Křička, Otto Pick, František Kubka, J. V. Pleva,
Voskovec a Werich, Vlasta Burian, Jiří Karásek ze Lvovic...
Rozhlasový časopis zkrátka byl přirozenou, organickou součástí
kulturní a společenské atmosféry první republiky, reflektoval
ji, ale také ji spoluutvářel.
V první řadě byl přirozeně tribunou názorů na teorii i praxi
rozhlasové tvorby. Téměř symbolicky novou kapitolu v životě
„rozhlasového věstníku“ zahájila diskuse posluchačů vyděšených
či nadšených rozhlasovou hrou Jana Grmely Požár opery, která
šokovala autenticitou, stírající hranice mezi stylizací a
syrovým obrazem reality. Následné úvahy autora hry o smyslu a
žánrovém zakotvení rozhlasové tvorby zapadaly do rozsáhlé
diskuse o nejrůznějších aspektech rozhlasové práce, do níž se
zapojovali vedle špičkových rozhlasových tvůrců i renomovaní
teoretici. „Vlastně největší a nejmodernější dobrodružství
rozhlasu jest v jeho obecenstvu. Toto obecenstvo je mýtem. Ne,
je hrozivým spiknutím,“ napsal kupříkladu v lednu 1930 Jiří
Frejka v rozsáhlé úvaze o psychologii rozhlasového posluchače.
Jeho úvahy o rozhlasovém žurnalismu nebo poetice rozhlasu,
uveřejňované na stránkách Radiojournalu, jsou dodnes
inspirativní.
Okouzlení nad strmým vzestupem rádia, jež ve třicátých letech
zažívalo „zlaté časy“, je dodnes patrné při pohledu na půvabné
obálky rozhlasového týdeníku, ať pojednané ve stylu dobové
užité grafiky, anebo později využívající kvalitní
celostránkové hlubotiskové fotografie. Přesněji řečeno, tento
obdiv je určen časopisu s názvem Radiojournal, skutečné
vlajkové lodi stejnojmenné rozhlasové společnosti. Ta začala
na podzim roku 1934 souběžně s výpravným magazínem vydávat
ještě druhý programový časopis pod názvem Týden rozhlasu.
Zatímco luxusní Radiojournal stál dvě koruny, levnější a méně
kvalitní varianta stála pouhých 70 haléřů. Toto „dvojvládí“
trvalo dalších téměř sedm let: v roce 1941 posluchačům zbyl
jen Týden rozhlasu tištěný na novinovém papíře. A novinový
papír zůstal s rozhlasovým časopisem spjat až do roku 2007.
Náš rozhlas?
Vraťme se ale ještě na samý práh druhé světové války. Počátkem
roku 1939 časopis Radiojournal změnil své jméno. Důvodem byl
záměr pojmenovat v německém dusivém stínu programový časopis
názvem „zvučným, výstižným a českým“. Z osmi tisíc návrhů byl
vybrán název Náš rozhlas. (Druhé místo obsadil název Od neděle
do soboty, třetí místo název Vysíláme).
Jistá míra autonomie, kterou rozhlasový časopis vykazoval
ještě na počátku německé okupace, vzala rychle za své.
Jestliže v květnu 1939 se v časopise skvěl titulek Domažlice,
pevná vlasti stráž, o tři roky později byl čtenářům na stejném
místě vysvětlen Smysl německo-italského spojenectví. Ještě 5.
května 1945 otiskl Týden rozhlas celostránkový článek s názvem
Německý státní ministr K. H. Frank k českému lidu, končící
temnou výhrůžkou: „Jsem přesvědčen, že nadejde den, kdy
všichni poznáte, jak správná byla cesta, po které jste byli
vedeni v těchto dnech. Dějiny Evropy nejsou dosud u konce!“
O čtrnáct dnů později už Hitlera na obálce časopisu, nesoucího
opět staronový název Náš rozhlas, vystřídali Beneš a Stalin a
prakticky celý prostor časopisu vyplnily reportáže o bojích o
rozhlas. Namísto programů přinesl list jen stručné oznámení,
kdy se vysílají informace o pohřešovaných a zprávy pro vězně
koncentračních táborů a jejich rodinné příslušníky. „Konečně
ve 12.00 a 18.00 hodin jsou vysílány zprávy o padlých a
zemřelých a datech jejich pohřbů.“
Po únoru 1948 se z časopisu velmi rychle vytratily jiné než
čistě technické informace o programu. Politický vývoj vedl k
proměně v programový věstník v pravém smyslu slova bez dalších
ambicí. Nedokázal tomu zabránit ani František Gel, pro kterého
bylo šéfredaktorské působení v letech 1950–1953 přestupní
stanicí z rozhlasu k dráze vysokoškolského učitele. Jen občas,
patrně Gelovým přičiněním, probleskla v nudě strnulého
úředního tónu jiskřička: například v březnu 1950 otiskl
časopis hřejivě civilní úryvek z knihy reportáží redaktora
Rozhlasových novin Ludvíka Aškenazyho Ulice milá.
Vítaný azyl
V říjnu 1953 se název časopisu znovu měnil, tentokrát
z veselejších důvodů. Po zahájení zkušebního televizního
vysílání v květnu 1953 byl od 13. října téhož roku spuštěn
pravidelný program Československé televize, byť zpočátku jen
tři večery v týdnu. Zpočátku zabírala informace o televizním
programu v časopise Československý rozhlas a televise jen
pětinu tiskové strany. Mladší sestřička ale rostla a sílila
nevídanou rychlostí, až v prosinci 1965 opustila přístřeší
společného časopisu a založila si vlastní programový magazín.
Od 20. prosince 1965 proto rozhlasový časopis vycházel pod
názvem Československý rozhlas. V té době byl všeobecně vnímán
jako útočiště před všudypřítomnými politickými tématy. Svou
zdrženlivost porušil až v první polovině roku 1968, kdy
zachytil akceleraci společenského života. Na jeho stránkách
vycházely myšlenky Oty Šika, anonce na rozhlasovou hru Václava
Havla Anděl strážný nebo na Horníčkovu četbu ze Švandrlíkových
Černých baronů. Tomu, jako ostatně celému pražskému jaru,
učinila přítrž sovětská okupace a následná normalizace.
Časopis, který od počátku padesátých let vydával přímo
Československý rozhlas, převzalo v roce 1974 vydavatelství ÚV
KSČ Rudé právo. Dva roky předtím z názvu listu, patrně jako
pozdní ozvěna federativního uspořádání, zmizelo slovo
Československý. Z šéfredaktorů těch let připomeňme jméno
Josefa Dvořáka, bývalého pracovníka studijního oddělení, které
pod vedením Jiřího Lederera a poté Jarmily Votavové vykonalo
v šedesátých letech spoustu dodnes nedoceněné práce.
Stejně jako v předchozích desetiletích sloužila relativní
apolitičnost a akcentace tradičních hodnot mnoha čtenářům jako
přijatelný kompromis uprostřed nesvobodného mediálního
prostoru – a netýkalo se to jen čtenářů, ale také například
redaktora Jana Halase, který strávil v programovém časopise
celé normalizační dvacetiletí a po změně režimu se stal
vedoucím literární redakce Českého rozhlasu 3 – Vltava. Sluší
se na tomto místě vzpomenout i na důležitou roli jeho
redakčních kolegů, kteří s úspěchem provedli časopis úskalími
transformací první poloviny let devadesátých – polistopadové
šéfredaktory Stanislava Pscheidta a Jana Řežábka.
Po devadesáti letech
S nástupem netušené konkurence v éteru i na novinových pultech
se rozhlasový týdeník, od dubna 1991 vycházející s dnešním
názvem Týdeník Rozhlas, profiloval nejprve jako průvodce
rychle se měnícím světem veřejnoprávních i komerčních
rozhlasových stanic. Poté, co se v roce 1996 jeho jediným
akcionářem stal Český rozhlas, soustředil se na práci tohoto
veřejnoprávního média. V říjnu 1998, kdy Týdeník Rozhlas vedla
Agáta Pilátová, vyšel časopis poprvé v historii s barevnou
obálkou. V březnu 2001, kdy v čele redakce stál Milan Šefl,
přešel list, v té době již s řadou barevných stran, na tzv.
berlínský formát, který si mnozí čtenáři dobře pamatují.
Časopis sestával ze čtyř samostatně skládaných částí: vstupní
část obsahovala zásadnější materiály k rozhlasové i obecně
kulturní problematice, Rozhlas plus se věnoval různým aspektům
rozhlasového života, další dvě přílohy tvořily rozhlasové a
televizní programy.
A konečně 1. října 2007 vyšel Týdeník Rozhlas v grafické
úpravě, kterou zachovává do dnešních dnů. Tato změna vrátila
rozhlasový programový časopis vizuálně od novinové grafiky
k časopisecké podobě.
Týdeník Rozhlas je dnes profilován jako zázemí pro věrné a
pravidelné rozhlasové posluchače, přijímající se zájmem a
pochopením především hodnoty šířené na vlnách stanic Vltava,
Dvojka, Český rozhlas Plus a D-dur – tedy tzv. titulkových
stanic. Zároveň se snažíme být útočištěm pro čtenáře
nespokojené s úrovní značné části tiskovin. Na trhu tištěných
médií plníme obdobnou službu, jakou v éteru poskytují
veřejnoprávní rozhlasové stanice. O tom, jak se nám to daří,
rozhodujete každý týden vy, naši milí čtenáři. Není to práce
snadná, ale je důstojná a naplňuje nás pocitem, který je pro
každého tvořivého člověka nesmírně důležitý: že to, co děláme,
má smysl.
Milan Pokorný
|
