Číslo 30/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Elinou Garančou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nezapomenout se smát

Ačkoli byla křtěná Hedvika Marie, všichni ji znali jako Hedu. Poznávali její tvář i hlas, obdivovali její šaty i účesy, měli rádi její nezaměnitelný projev – Heda Čechová byla jednou z nejoblíbenějších rozhlasových a pak i televizních hlasatelek. Ovšem pouze do sovětské okupace. V únoru 1969 zmizela stejně jako mnoho jejích kolegů na dvacet let z éteru. Rozhodně však nezmizela z paměti posluchačů a diváků – ovšem i tak leckoho možná překvapí, že letos v červenci oslaví pětaosmdesáté narozeniny.

Heda Čechová, jak ji znaly tisíce televizních diváků

Narodila se v Praze na Malé Straně ve Vlašské ulici pod Petřínem, tam, kde stojí Lobkovický palác, dnešní sídlo německého velvyslanectví. Její maminka tam vyrůstala od dětství. Tatínek pocházel z Doudlevic, z rodiny bohatého mlynáře, a dětství prožil v Plzni. „Můj otec byl záložní důstojník a končil jako kapitán. Dále v mém příbuzenstvu byli jeden generál a tři plukovníci, jeden italský a jeden ruský legionář. Když se rodina sjela, pořád se bojovalo. A když se zrovna nebojovalo, tak třeba přišli na přetřes herci, a hlavně herečky. A já si tehdy řekla, že nikdy nechci za muže ani herce, ani vojáka. No a můj první manžel byl herec a druhý plukovník, tedy za normalizace bagrista, po roce 1990 generál!“ vzpomíná Heda Čechová na svou rodinu. Její tatínek Jaromír Šimandl byl ale hlavně rozhlasák. Do Československého rozhlasu nastoupil v roce 1929, to byl Hedě jeden rok. Začínal pěkně od píky a postupně se vypracoval až na ředitelství.

Nejmladší externistka

Sotva se Heda naučila číst, začala účinkovat v dopoledním rozhlasovém vysílání pro školy. Ale jak říká, nikdy nemívala typicky dívčí sny, že bude herečka nebo zpěvačka. A ani náhodou by ji prý nenapadlo, že se stane hlasatelkou. V jedenácti letech udělala zkoušku na reálné gymnázium ve Vršovicích. Ráda se učila, hodně četla, hrála na klavír, malovala i sportovala. A rok před maturitou se rozhodla, že bude studovat chemii. „Asi za to mohl náš sympatický chemikář. Jenže můj otec mi oznámil, že mě  na studiích nebude podporovat, že se stejně brzy vdám a budu mít děti, tak k čemu by mi byla vysoká škola! A tak jsem začala přemýšlet, kde bych si mohla na studia vydělat.“
Jak už to bývá, svou roli sehrála náhoda. Bylo to na jaře 1947. Tehdy se jí otec zeptal, jestli se nechce zúčastnit konkurzu na rozhlasovou hlasatelku. Odmítla, ale pak se jí to rozleželo v hlavě a rozhodla se to zkusit. Otci o tom nic neřekla. Nechtěla mít pocit, že má protekci.
„V rozhlase ve studiu II byla vten květnový den spousta uchazečů,“ vzpomíná. „Byla jsem našprtaná k maturitě, a tak pro mě zkouška byla vcelku snadná. A hlavně jsem ji nebrala nijak moc vážně, vlastně jsem si chtěla jenom ověřit, jestli bych na tu práci měla. A ono to vyšlo! Dvanáctého června 1947 jsem maturovala a následující pondělí jsem už nastupovala jako externí, a také nejmladší hlasatelka Československého rozhlasu.“

Těžké časy

Rozhlasové prostředí pro ni nebylo cizí, díky svému otci většinu rozhlasáků znala od dětství. „Mými kolegy se stali veselý a vtipný Zdeněk Mančal, uhlazený křesťan Standa Kozák, sportovní a galantní Otto Kukral – tři hlasatelé, kteří památného 5. května 1945 neohroženě volali z rozhlasu o pomoc. Nemůžu zapomenout ani na Růženku Hájkovou, pravou dámu, manželku vysokého důstojníka v diplomatických službách, hlasatelku BBC a přítelkyni paní Hany Benešové, na lenivého „méďu“ Láďu Štorkána, elegantního a pozorného Jaromíra Matouška, ochotného a přátelského Ádu Máchu a další a další. A také na Vladimíra Čecha přezdívaného Voloďa – jeho maminka byla totiž Ukrajinka –, později mého manžela a otce mého syna Vladimíra. Ten mi v mých začátcích svými trefnými připomínkami velice pomohl.“
Za mikrofonem se Hedě Čechové začalo dařit. Dokonce svým projevem zaujala i tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. „Když jsem mu byla představena, zvolal něco o tom, že mám nejen hezký hlas, ale i hezké nohy, a nabídl mi roční stáž v londýnské BBC. Oznámil mi, že odjedeme někdy v březnu 1948 a že věří, že ze mě bude světová hlasatelka.“
Jenže zakrátko přišel Vítězný únor a všechno bylo jinak. Na podzim roku 1948 byl Jaromír Šimandl z politických důvodů vyhozen z rozhlasu. „Můj krásný tatíček, sportovec tělem i duší, vlastenec, člověk, který se za války staral o pozůstalé po vězních v koncentrácích, vyznamenaný bojovník o rozhlas při Květnovém povstání byl totiž jiného politického přesvědčení, než jaké bylo žádané. Nemohl se s tím vyrovnat a 23. května 1949 se zastřelil. Přesně na den svých pětačtyřicátých narozenin měl pohřeb.“
Rok předtím prodělala Heda Čechová těžký zápal plic a infekční žloutenku. Přestože měla stále zdravotní problémy, pracovala – tedy musela pracovat. Její ovdovělá matka, žena v domácnosti, celý rok nedostala po otci penzi a zůstala bez prostředků, šestnáctiletá sestra byla studentkou gymnázia. „Kdybych byla v této situaci z rozhlasu odešla, byla bych bývala dostala takový kádrový posudek, že by mě snad ani doly nepřijaly. Do smrti budu vděčná tehdejšímu generálnímu řediteli rozhlasu Kazimíru Stahlovi, komunistovi, válečnému politickému vězni německých koncentráků, který se mě zastal a řekl, že přece dcera nemůže za svého otce,“ vzpomíná Heda Čechová.

Vánoce bez Hedy Čechové? Nepředstavitelné...Do televize

A pak přišla další rodinná tragédie. Hedin strýc inženýr František Klíma byl jako nejbližší spolupracovník Milady Horákové zatčen a odsouzen na doživotí. V roce 1968 dostal sice milost, ale to už byl v bezvědomí. Pár metrů za věznicí v sanitce umřel. „Tehdy jsem pochopila, že člověk potřebuje v životě nejen štěstí, ale také odhodlání vydržet a jít dál. Zachovat klid, nezapomenout se smát a snažit se dívat na život s nadhledem. Jde to – musí to jít,“ říká hlasatelka, která přes veškerou tíhu, která ji v životě potkala, rozdávala svým posluchačům pohodu a oni ji za to zaplavovali spoustou vřelých dopisů. V rozhlase četla zprávy, uváděla program a režiséři ji obsazovali do různých pořadů. Ozval se i Krátký film, na Barrandově natáčela komentáře k filmům, uváděla pořady na jevišti, jezdila na zájezdová představení po vlasti i do ciziny.
A také začala spolupracovat s Československou televizí. V roce 1960 rozhlas opustila a stala se jednou z prvních televizních programových hlasatelek. „Z rozhlasu jsem byla zvyklá všechno číst, i v televizi bylo tehdy zvykem mluvit z papíru a jen občas se podívat do kamery. Ale já věděla, že takto to dělat nechci. Začala jsem mluvit spatra. Upravovala jsem si dodané texty takzvaně ‚do pusy‘, přes tvrdou cenzuru jsem si vkládala do přehledu tu a tam vlastní větičku, abych s diváky navázala co nejužší kontakt. Snažila jsem se povídat si s nimi tak, jako bychom seděli společně u nich doma v obýváku. Přiznávám, byla to dřina, protože mikrofon i televizní kamera jsou potvory, odhalí každé zaváhání či nesoustředěnost. Ale zvládla jsem to. Po mně začaly hlásit zpaměti i ostatní kolegyně. Žádné ‚černochy‘, tedy čtecí zařízení, jsme tenkrát samozřejmě ještě neměly!“
A pak nastalo jaro 1968, doba uvolnění a příslibu svobody, která bohužel trvala tak krátce. Po srpnovém přepadení naší republiky obsadili sovětští vojáci nejen rozhlas, ale i budovu televize ve Vladislavově ulici. „Vysílat jsme samozřejmě nemohli. Když konečně okupanti odešli, zanechali po sobě strašlivý nepořádek: vykradené skříňky, zmizel mi kufřík s líčidly, pracovní pláště, oblečení i střevíce... Na svou první hlasatelskou službu po tomto ‚přerušení‘ jsem si oblékla černé šaty a hlášení jsem suše přečetla, téměř jsem se ani nepodívala do kamery. Pochopitelně z toho byl velký průšvih. Ale tehdy jsem ještě směla hlásit dál.“

Za trest do archivu

Na Štědrý večer toho roku se Heda Čechová oblékla naopak do bílého. Chtěla tím dát najevo, že u některých národů právě bílá symbolizuje smutek. „Večerní hlášení jsem zahájila básní svého milovaného básníka Jaroslava Seiferta. Pan Seifert už byl v té době v nemilosti, protože v rozhlase přečetli jeho dopis, kterým protestoval proti sovětské okupaci. Napsal mi pak krásný dopis, dodnes ho mám schovaný: ‚Vážená a milá paní Hedo Čechová, ze srdce děkuji za laskavý pozdrav štědrovečerní. Snad mi uvěříte, že jsem opravdu potěšen. O tu laskavost měl jsem svátky pěknější a příjemnější. Ale musíte mi uvěřit, jestliže Vám něco svěřím. Byl jsem upřímně rád, že jste to byla právě Vy, a spěchám – ještě je chvíli čas – abych Vám popřál do příštího roku hodně radosti a pohody.“
V únoru následujícího roku dostala Heda Čechová zákaz vystupovat na obrazovce. Zprvu ještě směla číst komentáře k televizním filmům mimo obraz, pak už nešlo ani to. „Jednou, když jsem čekala na svůj hlasatelský vstup, vpadli do místnosti hlasatelek dva úplně opilí muži. Jednoho z nich jsem znala od vidění, toho druhého jsem nikdy předtím nepotkala. A právě ten na mě začal křičet: ‚Seš sice naše nejlepší hlasatelka, ale dokud tady budeme my, ty hlásit nebudeš! Protože ses dala k nim!‘ A svůj slib dodrželi celých dvacet let.“
A tak byla Heda Čechová přeřazena do archivu, kde za mizerný plat značila a evidovala gramofonové desky. Neměla to lehké. Tehdy byla samoživitelka se sedmnáctiletým synem. Mohla sice bouchnout dveřmi a odejít, ale nechtěla to vedení televize takto ulehčit. Jak říká, čekala, až ji sami vyhodí. Jenže k tomu zřejmě nikdo nenašel odvahu, a tak zatím zůstávala a přežívala.
„Jeden čas jsem dokonce uvažovala i o emigraci. V Hamburku mi němečtí přátelé drželi místo starší manekýny, mohla jsem také jít do Svobodné Evropy. Ale můj syn byl tehdy právě čerstvě zamilovaný a odejít nechtěl. Bez něj bych samozřejmě nikdy neodešla. Když se za pár měsíců zase odmiloval, bylo už pozdě.“ Ale přece se našlo pár lidí, kteří se od ní neodvrátili a nepovažovali ji za černou ovci. Lákavá nabídka přišla z Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Začala namlouvat knihy, časopisy a učebnice pro nevidomé a tato práce jí vydržela až dosud. Úterky dostaly v jejím týdenním rozvrhu pevné místo. Dobře ví, že tahle činnost má smysl, že není marná.

Jitka Škápíková, publicistka

Snímky archiv Hedy Čechové



  Média v dobách
  politické krize
 
  
Agenti do výslužby
  neodcházejí
 
  Vratké nohy
  humanitárních aktivit