|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Nemateriální kulturní dědictví
Osmým pokračováním skončilo na Dvojce Českého rozhlasu
vysílání záznamu divadelního vzpomínání, které jeho
protagonista, herec, dramatik, dramaturg, výtvarník, režisér,
divadelní pedagog a v neposlední řadě bývalý ředitel
hradeckého loutkového divadla DRAK (1962–1976) Jan Dvořák
nazval Když jsem vandroval, muzika hrála. Letos by mu bylo
osmdesát devět let, ale ti, co ho znali, vědí, že i kdyby tu
byl ještě jednou tolik, pořád by měl co říci a stále by to
stálo za poslouchání. Byl to nejenom skvělý vypravěč, ale
především divadelník, kterážto kombinace znamená, že to byl
rozený kabaretiér, podobně jako jeho kolega a spolupracovník v
profesionáních začátcích u Josefa Skupy Miloš Kirschner.
Bohužel žili v době, jež u nás skutečným kabaretům nepřála.
Divadlo se dá, tak či onak, dělat i v policejním státě, ale
kabaret ne.
Dozvěděli jsme se další, už třetí výklad názvu DRAK (divadlo
rozmanitostí, atrakcí a komedií), smáli se nad paradoxním
úspěchem inscenace, kterou divadlo splnilo povinnost uvést
titul k 65. výročí VŘSR (Cirkus Unikum, dnes naposled), od
Moskvy až po USA. A určitě jsme Honzovi věřili jeho nadšení ze
stavu penzisty, který odešel do důchodu v prvním možném
okamžiku (aby v divadle uvolnil „směrné číslo“) a který už
dělá výhradně to, co ho baví (mám to také tak).
Vyprávění bylo – kabaretně – prokládáno dámskými vícehlasy
interpretovanými lidovými i zlidovělými písničkami z let 1850
až 1950: městský folklor, písně kramářské (jarmareční),
vojenské, písničky, které si zpívávaly ženy při práci.
Vzhledem k tomu, že jsem rané dětství prožil pod kulečníkem ve
výčepu svého dědečka na Starém Proseku (než hospodu komunisté
znárodnili), všechny ty písničky znám nazpaměť, včetně té
nejmilejší Já jsem viděl hezkou holku, stála na rohu. Zpívali
nám a hráli Dvořákovi přátelé: Eva Černíková, Jana Portyková,
Monika Janáková, Jolana Brannyová (učitelky dramatické výchovy
v Divadle Jesličky), zpěvák a multiinstrumentalista Pavel
Černík a muzikant, herec a režisér Jiří Vyšohlíd, oba z
divadla DRAK.
Na rozloučenou zazněla jedna z nejkrásnějších písní V+W a
Jaroslava Ježka Život je jen náhoda. Na starých deskách je
označena jako slow-fox, ale my ji slyšeli posunutou do
tradičního jazzu jako blues. Vehnala mi na závěr veselého
vyprávění slzy do očí, ale pak jsem si uvědomil, že Honza měl
při závěrečném hodnocení svého života pravdu: Život sice je
náhoda, ale ta náhoda přeje připraveným a to on při každé
sebemenší příležitosti ke svobodné tvorbě vždy byl. Jak praví
divadelní klasik klasiků: „Být připraven, toť vše!“
Nedávno založená občanská společnost amatérských i
profesionálních loutkářů z východních Čech a jejich příznivců
z řad teatrologů, historiků, regionálních i pražských
publicistů podala letos žádost na Ministerstvo kultury ČR, aby
dalším tradičním fenoménem, který se bude zařazen na Národní
seznam nemateriálního kulturního dědictví, bylo východočeské
loutkářství. Mají se o co opřít. Nejenže historicky první
doložený profesionální loutkář Jan Jiří Brát pochází ze
Studnic u Náchoda (1724–1805), ale kontinuitu třísetleté
tradice tu dodnes úspěšně rozvíjí Východočeské loutkové
Divadlo DRAK. V jeho čele stál čtvrt století statečný muž a
vynikající kumštýř Jan Dvořák, jehož rozhlasové vzpomínání nás
po osm večerů těšilo. |
