|
|
 Ještě
ke státnímu svátku
Letošní svátek 28. října proběhl, co se mě týče, celkem
klidně. Ráno bylo slibně slunečné a na internetu se kdosi
ptal, proč má oslavovat založení státu, který už neexistuje.
Dobrá otázka, řekl jsem si, taková pro některé z nás
typická...
Naložil jsem klávesy do auta, posadil se za volant a vyrazil
do Roudnice, neboť jsem tam měl těsně po poledni slavnostní
koncert v rámci programu Modlitba za domov, kam jsem byl
delegován nejspíš za věřící ateisty. Letos jako by se příroda
rozhodla držet ten svátek s námi, tak jasné modré nebe a
svěžím vzduchem rozfoukané mraky jsem zažil naposled někdy v
létě ve Skandinávii. Den předtím výrazně poklesla teplota a
nečekaně nasněžilo, ale teď už se slunce opíralo jen do
ostrůvků zbylého čistého sněhu a krajina místy vypadala jako
dort se šlehačkou.
Vyfotografoval jsem z auta Říp. Později se mě někdo zeptal,
jaký filtr jsem na tak pěkný snímek použil. Žádný, fotím bez
filtru.
Na Husově náměstí v Roudnici radostně hlučela rocková kapela
muzikantů téměř mého věku, kolem stály stánky s perníkovými
srdci i duchovní literaturou. Jen návštěvníků tu moc nebylo.
„To je těžké, lidé vědí, že jsme náboženská společnost, a tak
když něco pořádáme, moc na to nechodí,“ pravila milá
pořadatelka, když jsme zašli do zátiší v zákulisí kulturního
domu.
„Já bych to neviděl tragicky,“ snažil jsem se ji povzbudit,
„pár lidí tu je a ti zase stojí za to, ne?“
Šel jsem se ještě na chvíli projít. Na jednom dvorku jsem
vyfotografoval strom přímo proti modrému nebi. Jeho listí bylo
ve slunci úplně zlaté, zlatější než všechny cihly v trezoru
státní banky...
Na koncertě, kam pár lidí opravdu přišlo, jsem pro jistotu
několikrát přiznal, že jsem bezvěrec, a zahrál i písničku o
tom, že Pánbůh je na dovolené, kterou má rád můj farář. Jsem
totiž bezvěrec, co má svého faráře, a můj farář má zase svého
bezvěrce. Oba jsme s tímto stavem celkem spokojeni, neboť se
na svět díváme hodně podobně – nemáme rádi hrubý
materialismus. Mezi diváky nebyl žádný fundamentalista, žijeme
ve snesitelné zemi; lidé se usmívali a tleskali.
Počasí se nepokazilo ani později odpoledne, když jsem se
vracel do Prahy. Hnutí za přímou demokracii už
dodemonstrovalo, a tak jsem se mohl v klidu vrátit k původní
otázce. Proč vlastně oslavujeme založení státu, který dvacet
let neexistuje? A když už jsem byl v tom, zeptal jsem se také,
proč oslavujeme mistra Jana Husa, který už taky dávno zemřel;
a co teprve svatý Václav nebo, nedej Bože, Ježíšek! Ačkoli s
ním to bylo trochu jinak, asi by nám měly zůstat alespoň
Velikonoce... Žena byla v práci, musel jsem si odpovídat sám,
ale v zásadě jsem se sebou souhlasil.
I na internetu se v podvečer na toto téma rozvinula diskuse.
„Nebát se a nekrást,“ uzavřel ji kdosi a nebylo co dodat.
Můžeme tomu – přes všechno, co se mezitím stalo – říkat třeba
svátek Nebát se a nekrást. Neměli bychom se bát klidně si
tuhle myšlenku připomínat, i když už je, jak se zdá, mnohým z
nás ukradená...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
