|
|
 Zastavení
v Bratislavě
Po cestě do maďarských termálních lázní jsme se rozhodli
zastavit alespoň na chvíli v Bratislavě. Ani jedna z mých dcer
tam totiž ještě nebyla, a to jim je čtrnáct a třiadvacet a
sjezdily už kus Evropy. A tak zatímco ta starší během jízdy po
dálnici poslouchala ve sluchátkách hudbu a mladší sledovala na
notebooku jakýsi film, přemýšlel jsem za volantem, co všechno
jsem v tom městě kdysi zažil. Už jsem tam hodně dlouho nebyl,
nedávno jsem jen cestou na koncert do Nitry kroužil nad
Bratislavou v nových dálničních uzlech, mostech a přejezdech a
nestačil se divit, co se tam všechno postavilo a z jakých úhlů
najednou shlížím na známá místa. Ale to bylo víceméně všechno.
Jinak toho vím o tomhle městě dneska méně než o některých,
která se nacházejí daleko za mořem.
V osmdesátých letech jsme tam s Jiřím Dědečkem zpívali hlavně
ve vysokoškolských klubech. Každý měsíc několikrát. Studentské
publikum bylo chytré a vděčné a bývalo narváno. Zatímco kolega
pak po nocích s obyvatelkami kolejí utužoval česko-slovenskou
vzájemnost, já zuřivě hrával na chodbách s jejich spolužáky
ping-pong.
Přátelili jsme se také s Radošinským naivním divadlem a smáli
se vtipům Stanislava Štepky a Milana Markoviče. V televizní
budově nám kamarád Dalimír, který tam pracoval jako technik,
tajně pouštěl tehdy zakázané staré záznamy pořadů Lasici a
Satinského. „Beaujolais nemám rád, sú také príliš mastné,“
vtipkoval na nich noblesně slovenský Voskovec Július. Ve
sklepě U Rolanda tehdy pravidelně vystupovali písničkáři ze
skupiny Slnovrat – Dušan Valúch, Ivan Hoffman, Zuzana Homolová
a další. Dušan Valúch pracoval ve Slovnaftu a já měl nejradši
jeho nádhernou poetickou píseň o archandělovi Gabrielovi,
v níž zpíval „stejně to tady jednou všechno vyletí do
povětří“.
Naštěstí nic nevyletělo, jen komunismus vzal zasvé. Třetího
prosince 1989 jsme s Milanem Markovičem stáli v zákulisí pódia
na náměstí SNP a nad námi Milan Kňažko a Ján Budaj se svíčkami
v ruce hleděli zachmuřeně a uhrančivě do stotisícového davu a
čarovali: „Odpouštíme sovětským vojákům!“ A dav odpouštěl s
nimi.
Přítel Laco Snopko se stal na chvíli ministrem kultury, a tak
mohlo v Medzilaborcích na východě Slovenska vzniknout dosud
jediné muzeum tamějšího rodáka Andyho Warhola na evropském
kontinetě. S Milanem Markovičem jsem ještě objezdil celé
Slovensko v pořadu Nevyzúvajte sa, prosím a obdivoval jeho
schopnost cloumat s bránicemi lidí v hledišti. „Kuřáci, kuřte!
Ale proboha – nevyfukujte!“ vykřikoval třeba a miloval ho celý
národ včetně závislých na nikotinu. Pak jsem ještě odehrál
několik sólových koncertů a rozpadl se stát. „Proboha,
udělejte s tím v Praze něco!“ prosila mě tehdy jakási paní na
ulici před bratislavským divadlem. Asi měla říct někomu
jinému, já s tím nehnul.
Dnes toho u nás o Slovensku mnoho nevíme, to Slováci se o
Čechy zajímají mnohem víc. Vysvětlil mi to kdysi Laco Snopko
tím, že oba národy se jednoduše dívají na Západ...
Moje dcery slovensky jakž takž rozumějí, pouštěl jsem jim
kdysi víceméně násilně videokazety se slovenskými pohádkami,
přesto to neznámé město nad Dunajem objevovaly až teď.
A tak jsme se prošli centrem, vyfotografovali tabuli s
reklamou na záhadné SLOVÁK FOOD, omrkli divadlo, pěší zónu i
most a u kávy jsem jim pak vyprávěl, co se dalo. Sice jsme
zamítli vyhlídkovou jízdu turistickým vláčkem na Bratislavský
hrad, ale stejně jsme tentokrát nebyli nic jiného než obyčejní
turisté.
Tak snad příště.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
