Číslo 10 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Martinem Hubou.


 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Martin Huba,
herec a režisér

Tématem řady her, v nichž jste ztvárnil hlavní role – Divadelníka, Garderobiéra i Po zkoušce –, je divadlo. Najdeme v nich četné reflexe divadelního umění, hrdinové, které jste v nich ztělesnil, jsou herci či režiséři. Čím kromě profese jsou vám ty postavy blízké?

Tím, čím mě zároveň i popouzejí. Jsou to lidé obětující život za milované divadlo, ale zároveň jsou – což ostatně divadlo vyžaduje – také hodně sebestřední a egoističtí. Vyjádřit, vybalancovávat tuhle dvojlomnost mezi altruismem a egoismem mě přitahuje. A nejen proto, že se tak často vyskytuje u herců. Ta dvojlomnost je vlastní mnoha lidem, kteří se o něco snaží, usilují a obětují se za to, ale na druhé straně také nikdy neopomenou své zásluhy notně zdůrazňovat a stále připomínat.

Je tedy i v tomhle případě divadlo obrazem světa?

Dokonce bych řekl, že jakýmsi koncentrovaným obrazem. Divadlo nejen vytváří esenci toho, co nás obklopuje, ale mikrosvět divadla zároveň takovou esencí je. Není náhoda, že dramatici často zobrazují divadelní prostředí. Nahlédnutím do zákulisí divadla a do duší herců mohou to, co trápí či těší běžné lidi v běžném světě, vyjádřit daleko koncentrovaněji, na menší ploše, méně slovy. Bergman i Harwood nacházejí atraktivnost herectví a divadla úplně jinde, než kde ji hledají společenské nebo bulvární časopisy.

Divadelní umění je pro hrdiny zmiňovaných her vysoká, až nedosažitelná meta. Je to něco, co jim působí radost i utrpení, po čem touží, ale co je také často tíží. Co vám ve vaší profesi způsobuje radost a čím trpíte?

Radost mám, jako ostatně všichni herci, když vidím co nejméně prázdných židlí v hledišti, když vnímám, že diváci se mnou dýchají, jsou ochotní jít se mnou a mými myšlenkami, když se nechají vést až ke katarznímu momentu, ve kterém jejich i mé napětí pomine a společně pocítíme mír v duši. V takových chvílích si silně uvědomujete, jak svatým místem jeviště je, když z něho působíte na vědomí dvou set, tří set, šesti set lidí. Někdy ovšem takové chvíle nenastanou, ať děláte co děláte. To si pak připustíte, že jste si asi dal úkol nad své síly. Anebo že se vám nepodařilo překlenout určitou konstelaci, o které jste sice už na počátku práce tušil, že není šťastná, ale vy jste si myslel, že ji zvládnete.

Jakou konstelaci máte na mysli?

Víte, herecké povolání je neobyčejně závislé povolání. Váš úspěch závisí na tom, jestli si vás režisér vybere, jestli si s tím režisérem rozumíte, jestli role, kterou jste dostal, je právě tou, kterou jste dostat měl, jestli si rozumíte se svými partnery na jevišti... Je to vždy svátek, radost i kus štěstí, když všechny ty komponenty do sebe zapadnou. Už párkrát se mi ale stalo, že nezapadly. Goethe řekl, že když na kabátu zapnete první knoflík špatně, tak i když ty druhé pak zapnete dobře, kabát je zapnut špatně. A to první zapnutí při hercově práci nezáleží na něm, ale na okolnostech, které sotva může ovlivnit.

Není to náhodou i důvod, proč jste už před třiceti lety začal režírovat?

Jeden z důvodů to skutečně byl. Záviděl jsem režisérům jejich svobodu, byl jsem vůči nim vzpurný a nejspíš i dost nepříjemný. Ta neustálá iritace, napruženost je sice herci prospěšná, ale neměla by přerůst určitou hranici. Jako herec jsem se zkáznil, až když jsem si namočil nos do režie. Stal jsem se ohleduplnější. Poznal jsem, že i režiséři mají svá trápení, že i oni jsou závislí na mnoha a mnoha okolnostech.

Vy ovšem nejste jen herec a režisér, ale také pedagog. Učíte budoucí herce na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Jsou pro vás ty tři profesní pozice stejně důležité?

Ono se to střídá. V každém období je pro mě jedna z nich trošku důležitější. Když hodně hraji, pocítím touhu režírovat – a naopak. Všechny ty tři profese se totiž musejí dělat naplno a člověka opotřebovávají. A když mám pocit, že jsem z některé už unavený a že bych ji asi mohl začít šidit, obrátím se k činnosti jiné. Jsem vděčný osudu, že je můžu kombinovat. Všechny tři ale dělám rád.

Některé části Bergmanovy hry Po zkoušce znějí jako esej o divadelním umění. Byl jste někdy v pokušení citovat je svým studentům?

Nejen, že jsem byl v pokušení, já jsem to i udělal. Mnohé z toho, co herec či režisér při své práci pociťuje a čím se řídí, je tam řečeno mimořádně výstižně. Dokonce jsem studenty nechal hádat, co z toho, co jim kladu na srdce, jsem zformuloval sám a kdy jsem si vypomohl textem hry. Nepoznali to, ale doufám, že si leccos z toho osvojili.

A co jim nejvíc kladete na srdce?

Nejvíc jim kladu na srdce dvě věci: aby si uvědomovali, že být hercem je dar a že naše práce je určitou formou zpovědi. Vybrušování „kamene“ hereckého projevu je podmíněno tím, zda a jak jsme schopni při řešení situací, do nichž se dostává dramatický hrdina, nabídnout svou osobní zkušenost. Když hrajete někoho, kdo lže, šidí a ubližuje, musíte se – ať chcete či ne – obrátit do své hříšné duše, připomenout si své hříchy; a své autentické pocity pak zprostředkovat divákům. Oni totiž velmi přesně rozeznají, kdy něco „jen hrajete“ a kdy jste autentický, kdy se „přiznáváte“. Je proto velmi podstatné, aby si adepti herectví uvědomovali, jak žijí, ale i situace, ve kterých se ocitají.

Mladí lidé ovšem mají životní zkušenost limitovanou, zjednodušeně řečeno – nežili zatím dost dlouho…

Proto po nich chci, aby hodně četli. Při četbě krásné literatury si mohou verifikovat věci, které neznají z vlastní zkušenosti a zatím si je jen představují. Literatura je transfuzí duše – pro každý věk. S dnešními studenty mám ale v tomhle směru problém. Málo čtou. Jsou očarováni internetem a všechny informace čerpají z něho. Ne že by to nebyly informace kvalitní, ale většinou jsou vytrženy z kontextu a oni je získávají bez námahy. Vzdělanost nelze omezit na rozsah informací. Je to schopnost pracovat s nimi, dát je do souvislostí, poučit se z nich. Kdysi jsme stávali na knížky ve frontách, měli radost z toho, že je můžeme číst, půjčovali si je, diskutovali o nich. Informace byly pro nás cenné i kvůli námaze, se kterou jsme je získávali. Dnes stačí párkrát kliknout myší. K žádné hloubce a hodnotě se ale bez námahy dostat nejde. A to platí jak o informacích, tak o zkušenosti, citech i herectví.

Když jste se rozhodl věnovat se herectví, ovlivnilo vás nějak, že vaši rodiče – operní pěvkyně Mária Kišoňová-Hubová a herec Mikuláš Huba – patřili ve své profesi k absolutní špičce?

Ovlivnilo mě atraktivní prostředí, ve kterém jsem se díky nim mohl pohybovat, oni sami ne. Rozhodně mě k divadlu netlačili ani nepřemlouvali. Naopak – byli ke mně neobyčejně kritičtí. A to po celý život. Měli jsme v rodině zvyk vzájemně se deptat – „Všichni byli výborní, ale jen ty nějak, no...“ Já jsem ovšem za ten náročný komunikační i hodnotový sytém, který u nás panoval, vděčný. Vybavil mě dobře do života. Prosadit se v divadle není lehké a běžnější je ztroskotat než uspět. Při přijímacích pohovorech na herecký obor máme každý rok okolo čtyř set zájemců. Z toho přijmeme čtrnáct. Z nich dostuduje deset. A jen jeden, maximálně dva jsou úspěšní. Všeobecná představa o naší profesi přitom vzniká s ohledem na ty úspěšné. Ale to je promile, za kterým se skrývají tisíce nenaplněných tužeb.

Bronislav Pražan, publicista

Foto Tomáš Tesař, Alena Hrbková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 28. února.



  Marx nebyl jen Karel
  Nalaďte si
 
  Potkal hraboš Karpelese

  Pořiďte si  
 
  Trnkovo století   
  Téma