|
|
 Kus
masa
Sestřička mě uvedla do ordinace, a když jsem se svlékl do půl
těla, řekla, abych se položil na vyšetřovací lůžko na levý
bok. „Boty si nechte,“ vybídla mě.
Radši jsem se přece jen zul, položil se a byl něžně napojen
masivními svorkami na měřicí přístroj.
„Pan doktor se vám bude hned věnovat,“ dodala a vzdálila se.
Pan doktor seděl v rohu místnosti za psacím stolem a
telefonoval. Když hovor skončil, pustil se do psaní na
počítači. Nadzvedl jsem se a podíval se jeho směrem, hlavně
proto, abych na sebe upozornil, ale ke kontaktu nedošlo. Lékař
středního věku vyťukával zaujatě hbitými prsty jakousi zprávu
a nevšímal si mě. V duchu jsem odhadoval, jestli bych já,
spisovatel, dokázal psát takhle rychle, a po chvíli jsem došel
k názoru, že asi ne. Tak uplynulo dalších pět minut. Krátil
jsem si čas civěním do stropu a nezadržitelně se mi začala
vnucovat vtíravá myšlenka, že mi pan doktor třeba mohl něco
říct. Stačilo by slovo, něco normálního, lidského, třeba:
Vydržte, musím něco dodělat. Nebo tak něco...
Pochopil bych to, mám doma taky lékařku a vím, jaká je ta
práce honička, dřina a odpovědnost. Ona by určitě něco
takového řekla, navíc by se představila, omluvila a dokonce i
usmála. Nežádám přece pana doktora, aby tu zprávu dopsal
později, počkám. Budu dál, připojen k tomu monstru, pozorovat
oprýskanou omítku a zaprášené lustry.
Neměl bych odejít? Co kdybych vstal a řekl: Tak já jdu na
oběd, stavím se jindy, mám taky dost práce a vůbec, už mě to
tu nebaví!
V hlavě se mi začaly odvíjet dramatické scény, které bych měl
rozpoutat, jestliže budu dalších pět minut přinucen poslouchat
doktorovy prsty bušící do klávesnice. To cvakání se mi
zarývalo do mozku čím dál tím silněji, i tep ve spáncích se
počal zrychlovat a hlava se chystala vybuchnout. Vždyť už to
musí být alespoň dvacet minut, co tu ležím, a tomu člověku
nestojím ani za jedinou větu! Co si myslí, že jsem? Kus masa?
Zazvonil telefon. Doktor naprosto nevzrušeným, dokonce
laskavým hlasem odpovídal komusi na otázky a moje čekání se
protáhlo o další minuty. Trávil jsem je úvahami o naší zemi, o
tom, proč vlastně vstupujeme do svazku Evropské unie, když
nemáme na to chovat se civilizovaně a slušně. Máme sice
vyspělou techniku, ale jednáme jako největší primitivové...
Hovor skončil. Marně jsem se ovšem domníval, že mě lékař začne
konečně vyšetřovat. Vrátil se k psaní, jeho prsty poletovaly
po klávesnici, omítka dál tiše prýskala a prach na lustrech
lhostejně seděl.
Veškerý zbytek svých sil jsem se snažil soustředit na
vymýšlení toho, co mám říct, aby si mě ten chlap konečně
všiml. Něco drsného, sarkastického, nelítostného. Nějak šíleně
se mu pomstít... Tohle si přece nesmí beztrestně dovolovat!
Jsem starší člověk, mám svá lidská práva, důstojnost, práci,
rodinu, pojištění, zaplatil jsem poplatek a...
V té chvíli vstal a obrátil se ke mně: „Už jdeme na to,“
pravil.
„To je dobře,“ odvětil jsem a sám sebe překvapil svým mírným
tónem. „Zdálo se mi, že si myslíte, že jsem mrtvej.“
„To byste byl modrej, to bysme si všimli,“ řekl nevzrušeně,
spustil přístroj a začal hodné sestřičce diktovat tajemná
čísla, rozměry a zkratky týkající se mého srdce.
Vyšetření dopadlo dobře. Jsem na svůj věk poměrně zdráv.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
